Homérovo poslední blues – Klub Boro 15.10. 2011 – recenze

Ve dnech 11. a 12. ledna proběhl v Boro klubu na Křenové festival přátel věnovaný mrtvému androšovi Pavlu Homéru Ambrožovi. Ulice Křenová nepatří zrovna do výkladní skříně moderního dynamicky se vyvíjejícího Brna a nenápadný vchod do sklepení šedivého činžáku v bezprostředním sousedství oploceného rumiště dává tušit, že Boro je tajné místo. Návštěvník se musí opřít do těžkých dveří, aby vstoupil do zcela zakouřeného baru. Z oblaků nikotinu se vynořují známé tváře.

„Každé slovo je autobiografické, a zárověň každé slovo je fikce.“ poznamenal William S. Burroughs. Hned za dveřmi se na hospodském stole rozprostraňuje distro Dřevěné cikády. Vousatý pán s cigaretou a stále poloprázdnou sklenicí poličského piva rozhazuje rukama – láká potencionální zákazníky.

Na stole mezi novotou zářícími cd v důmyslných digipacích a barevnými obálkami knih ční hromádka holých obalů od cd do kterých je vložen disk s nápisem Homérovo poslední blues. Klub Boro, 15.10. 2011, Owill rekords – 001. Teď, když sedím u psacího stolu, si mohu lámat hlavu, kdo je autor a proč volil rekords místo records … v ten okamřik mě však více zaujal zajíc v pytli.

Homér, tak jak si ho pamatuji, jsouc o nějakých dvacet let mladší, nepůsobil zrovna svěžím dojmem. Pohyboval se těžkopádně pomocí fofrholí …

Ten pacoš neprošel selekcí
těch přemoudřelejch mediků.
Smrtelnou píchnem mu injekci,
měl spoustu hnusnejch zlozvyků.
Tak proč civej jenom slepci
stejně jak panna po styku.
Zkalil jen jeden z klasiků.

Vousatý pán od Dřevěné cikády napsal včera mailem: „Je to Ivana Motla a dlužíš mi 50 KČ. Obchod není samoobsluha. Je-li prodavač mimo smysly, je třeba ho pšismyslit.“ Lze kontrovat opět citátem Williama S. Burroughse: „Když chceš na knize nebo filmu vydělat balík, musíš dodržovat určitá pravidla. Pokud se obracíš na širokou veřejnost, musíš vědět, že existuje spousta věcí, o kterých nechce ani vidět ani slyšet. Při takovém psaní je dobré dodržovat zásadu nevyžadovat po lidech, aby prožívali něco, co jim dělá potíže. Nesmíš je vyděsit k smrti, ani jim vyrazit dech, a hlavně je nesmíš mást.“

Vzpomene na ten hájek
děvka jež ohon saje?
Ať hájek jde do háje.

Homér zemřel sice až 20. listopadu 2011, tedy prakticky měsíc po festivalu Potulný dělník, kde Ivan Motl pohotově zachytil jeho autorské vystoupení, ale již 9. listopadu mi L. píše: „Teď je to pro změnu nahnutý opět s Homérkem, telefonovala mi jeho plačící maminka, že leží na ÁRU a dochtoři jí řekli, že je to marný, zatím ho ale ještě přechovávají v umělém spánku už třetí den, krvácí z varixů, jediná šance operace, ale bojí se toho, že má vény hin …“ Takže ho po Potulném dělníkovi odvezli do nemocnice a ortel vynesl básník sám.

Podzim to je září,
i má kočka ví to.
Já vod rána pařím –
snad je jí to líto …

Však co s tím nadělá,
je to jenom kočka.
Podzim mě voddělá,
zimy se nedočkám.

Kompaktní disk jsem zasunul do mechaniky. Věru nečiním tak příliš často, protože tomoto médiu pomalu odzvonilo. Z repruktorů se nese cinkání půllitrů – ruch hospody.

Slunce se dere spoza mračen,
já jeho jasem jsem omráčen.
Číšnice soucitně se dívá –
ta mdloba bude asi z piva.

Postupně se ukazuje, že Homér čte texty z posledního období, které posmrtně vyšly v nakladatelství Vetus Via pod názvem Závěť. Napadlo mě, podle jakého klíče Homér texty vybíral? Bral, co mu přišlo pod ruku nebo co by mohlo rezonovat??? Publikum, co si budeme namlouvat, nejsou akademici navlečení do psích deček, ale nejrůznější postavy – existence zpravidla pohybující se mimo hlavní proud, outsideři … Příběhy o kočkách střídají vzpomínky na špitál a podzimní larmoyanty. Zajímavé je, že autor zařadil i dva kusy, vlatními slovy, legrační. Jde o lehce deviantní text o královopolském Zamilcu a pubertální Město duchů. Nahrávka, kromě zachycení Homérova projevu, poskytuje i záznam zpětné vazby posluchačů a ony perverzity lidi skutečně vytrhují z opilecké letargie.

Ťoť blues zadního stolu,
já dnes tu sedím sám.
Piju pivo ne colu
a ještě jich pár dám.

Toť slyšte páni spící,
zpívám poslední blues.
Pak pod mou šibenicí
zemře poslední z Múz.

Poslední text záznamu Blues zadního stolu dává nahlédnout pod pokličku festivalu. K Homérovu hlasu se připojuje improvizovaná foukací harmonika a publiku se dostává zážitku radikálně odlišného od šuštění stránek knih. Na závěr se spiritus agens festivalu Erik Frič s Homérem loučí slovy: „Starý kamarád. Pořád stejný a čím dál lepší.“ Není co dodat. Snad: „Eriku vydrž to tady mezi náma ještě nějakej ten pátek!“

Nahrávku je možné objednat prostřednictvím Dřevěné cikády