Z pěny dní – Neděle 9. února 2014

probírám se starými bločky, vyhledávám zapomenuté poznámky, shrnuji, odškrtávám vyřízené, nevyřízené sumarizuju… nacházím nádherný citát z Čepovy Polní trávy: „,Hudba je největší dar, který ponechal Bůh člověku, když ho vyhnal z ráje,‘ říkal chlapci starý rechtor Matocha, ,bez něho bychom neunesli tíhu a smutek svého vyhnanství. Nespouštěj se jí nikdy. I kdybys byl tím nejchudším a nejbídnějším člověkem na světě, nezahyneš, dokud ti bude ona znít v srdci.‘“ – kde jsou všichni ti „rechtoři“, kteří bývali v dobách boje o jazyk, o národní existenci? co zbylo z lásky k vlasti, národnímu společenství? co zbylo z tradičního života „otců“? kdo za ně postaví svůj hlas? nevím, jen ironie a mystifikace, snad v lepším případě sarkasmus, jakási ochablost ducha v soustředění na „míru nezaměstnanosti“, zdražování potravin, prolamování limitů (čeho ještě?), nemiluju ironie, moje téma již drahnou dobu, mám i řadu citátů, které tuto mou nechuť dokumentují, zde třeba André Suarez: „Člověk hodnot a nejpřesnějších náhod (řeč je zde původně o Napoleonovi) neodsuzuje ničeho tak důrazně jako člověka ironie: ironie ruší každou hodnotu a zvrací náhody. … Ironie je falešnou mincí v usuzování. … Znehodnocuje nejlepší úvěr světa, vytlačivši jej ve svůj prospěch; zneužije a znetvoří jej. Podpis, platící dříve několik valonů zlata, je nyní téměř bezcenný“ – a v článku Eironeia v dávné revui Na Hlubinu píše Jindřich Středa: „V obyčejném jazyce rozumíme pod slovem ironie prostě posměšek; tedy nápadnou nějakou nepřiměřenost, neboť pocit směšna je v zásadě pocitem nepřiměřenosti. Proto ostatně je tak těžko zesměšnit nějakou věc zcela podlou – neboť její složky vesměs jsou sebe důstojné – kdežto věc dobrá, když někde nedostihne své úrovně, je snadno směšná; a tato skutečnost někdy v životě činí lepší věci snáze zranitelnými smíchem, nežli jsou ty, kde už se ničemu nedivíte“ – je ovšem také něco jako ironie ve vyšším smyslu, skoro by se řeklo ironie božská, jak pěkně píše J. S. závěrem článku: „Ostatně celé křesťanské zjevení je ironie. Epifanie – Zjevení Boha ve slávě – toť, jak historikové učí, pojem převzatý od slavných vjezdů seleukovských a ptolemaiovských králů, jako byl onen vjezd, kdy královna Kleopatra jela vstříc Antoniovi. … Naše Zjevení Páně má dějištěm chlév venkovského městečka. Není divno, že jsou pořád lidé, kteří tomu vtipu nechtějí rozumět. S duchaplnými tvářemi se ptají: ‚Copak dělá Tesař?‘ – jako se ptal onen filosofický císař, autor metafysického výkladu o králi Slunci,“ – píše Jindřich Středa, což není nikdo jiný než Karel VI. kníže ze Schwarzenbergu († 1986 v Mnichově), podporovatel české kultury na každém kroku, do posledních dnů svého života, kam je potřeba se vrátit, aby bylo možno začít znovu, důstojně a v Pravdě? –
Brno, Alfa Passage, 9. 2. 2014, 14:30