Hra na náhodu

V tování hale ponechané působení okolí po zdi se plazí rozvody a černý bez. Světlo sem proniká děravým stropem. Je pondělní ráno, kolem ticho utlumeného provozu. Všude se válí torza nábytku, rozlámané židle, vyvrhnuté polstrování, části něčeho, co snad sloužilo svému účelu … Kdeže loňské sněhy jsou …

Ještě maličkost. Tuhle informaci nemáte ode mne.

Samozřejmě že ne … získal jsem ji sám díky své neúnavné píli.

Posadil jsem se k pracovnímu stolu. Židli chybí sedátko, takže to není zrovna pohodlné sezení. Desku pokrývá směs mastného balastu z omítky a sazí. Na stole leží brožované vydání knihy jejíž autor ani název nic neříkájí.

Na rohu stál vypálený dům. Ohořelé balkóny trčely do ulice jako mrtvé pahýly. Cihly byly zčernalé. Okna i dveře shořely a zůstaly po nich prázdné otvory, dívající se netečně do ulice … Ulice byla plná odpadků.

Knihu jsem otevřel a letmo přečetl několik neškodných řádků … autorova slova se zatnula do suchého lednového ovzduší. Nechci znát osu příběhu. Příběhy, ten marný balast, mě unavují … naprosto nezajímají, ani začátky ani konce, jen okamžiky, závratě nicotné prázdnoty.

Maminko, proč zajíčci po sobě žerou hovínka?

Zlatíčko, protože hovínka obsahují cenné vitamíny a minerály.

Co pohledávám v té místnosti … Stačí pronést frázi: „Jménem zákona ruce vzhůru.“ a jako by něco začalo, něco se stalo. Ne to nic … jen maličkost. Neměná prázdnota čekání. Takto je to pohodlnější. Čekání, hledání, čekání, hledání … klíčová slova.

Evropská unie se rozpadne. A národy se obrodí. Vlastenecky orientované evropské strany před sebou mají historický úkol: uchránit lid, uchránit národy … z rádia vyřvává poselství třetí galaxie … Sedím v byznys lobby KFC. O stůl dál cigánská děvka se svým pasákem srkají kafe a na mě se usmívá kozatá manda pod nápisem bramborový salát za 42.

Obchodní centrum Evropa je naše spása. Lehce otylý a hladce oholený Marián K. nám zaručí, že se v tomto prostoru odehrává jen to, co jeho majitel dovolí, poslední dobrodružství … jen to, co návštěvník očekává. Vidím bílé stěny a rudé dekorace … nejsem a zárověň jsem jejich součástí. Na vůli už nezáleží a zaručená smrt je pomalá, bez bolesti.

Mezi halami vedou dlážděné cesty, ve výmolech přes noc zamrzla voda a krusta praská v paprscích slunce. Průzračný vzduch, lávky, jeřáby, rampy, tkanina, spletence, propletence trosek v tomto průzračném vzduchu, kde příroda slaví své tiché vítězství …

Zpoza haly se vynořil černý kozel, ztuhl jsem, následují ho kůzlátka a matka koza. Okusují náletové dřeviny … nebudu vyrušovat.