vynořil se odkudsi z Chomutova, což je kraj Skalákův, jakož i Čuňasův, pokud vím, jistý mladý doktor-onkolog jménem Marek Hilšer, další kandidát do presidentské volby v roce 2018, poprvé jsem slyšel jeho jméno, poprvé jsem si ho mohl prohlédnout skrze video, které se mi objevilo na Facebooku, a byl jsem nucen ihned (při „sdílení“ tohoto videa) napsat: ano, rád zde dávám toto video – o tomto člověku jsem poprvé uslyšel před dvěma dny, vím jen to, co se objevilo na Facebooku, jedno však již teď vím jistě: není to člověk nepolitický (kandidátů „idealistických“ a z ne-politických pozic vycházejících se trochu obávám), jeho slovo je jasné, aspoň v tom, co jsem zatím slyšel, přesvědčivé, žádné plané sliby a tlamocviky v politice tak oblíbené, jasné přesvědčení, sebedůvěra dostačující, ale ne přehnaná, jakož i odvaha, neopotřebovanost lidská, zatím žádný náznak cynismu ani finančně motivovaného „realismu“,

vracím se tedy k 21tému červenci, kdy jsem začal psát o svých hradeckých zápisnících, po téměř dvou letech opět, a to 25. 1. 2016, je zde psáno toto: „HK, Klinika,18. 6. přivezen A.-ou ze Zlína sanitkou, stav můj zdravotní se dramaticky zhoršoval, apatie, nechutenství, potupně zmáhající únava, po několika dnech v HK jsme upadl do (polo?)nevědomí, které trvalo až do začátku září, hrůzné – „realistické“ – sny, noční můra mě obklopovala, zaživa jsem byl zahrabáván a protlačován jakýmisi hliněnými tubusy, napojenými na sebe, pak děsivé střihy na válečné scenérie, kterých jsem se účastnil, jakoby za první světové války někde na Východě, ve sněhu, potoky krve, vše v barvách, přímo fyzicky pociťovaná bolest, která volala po vysvobození,

jestliže jsem do reality takto vstoupil, musím nést i její břímě, tedy i tento „Facebook“, který využívám a který jsem začal využívat proto, abych mohl informovat „publikum“ o aktivitách, provozovaných společností Christiania, Spodními proudy i proudy třeba ještě podezřelejšími, a ovšem i o aktivitách osobností osamělých, o činnosti také mnohých nenahraditelných solitérů, a jak jsem tedy do tohoto prostoru vstoupil, nové věci jsem se dovídal, zblízka mohu pozorovat mnohé doposud nevídané úkazy, mnoho lidí dobrých, inteligentních, jemných, sympaticky cudných, ale také zde mohu vidět škleby, zlobné výkřiky, postrádající racionality a lovící pouze v jakýchsi pro mne tajemných kanálech, kam je nemohu a ani nechci sledovat,

pořád mi nejde z hlavy ten „obyčejný člověk“ nebo ten „prostej člověk“, copak já snad patřím do nějaké jiné fauny? dnes ovšem se rozmohlo něco, čeho dřív jsem si tolik nevšiml, bylo přece jen ještě nějaké ponětí o autoritě a hierarchii v tom skutečně duchovním, a jedině platném smyslu, dnes místo toho ten zaběhlý obrat „já mám svoju hlavu“, je – i když třeba ne vysloveně deklarován, ale přesto – stále intenzivně přítomný i zamlčeně, o to samozřejměji, ale mě vždycky především zajímala moudrost! to jest cizí moudrost! moudrost skutečných autorit, svatých Otců, lidí s rozhledem i nadhledem, tolerantních a velkorysých, vzdělaných a noblesních, kterých přece jen dřív bývalo více, jak se obávám, než dnes, a tu „cizí moudrost“ jsem samozřejmě preferoval před „svou hlavou“, o které jsem neměl a dodnes nemám žádných iluzí, ale snažím se hledat, pravdu vyprošťovat z kanálů, lží a špinavých pomluv,

o Janu Evangelistovi Purkyni jsem chtěl psát, a pravděpodobně už i psal, ale těmi věcmi si právě nikdy nejsem jist – a texty po sobě číst už nemohu – zbývá mi opravdu jen riziko redundancí a repeticí, jimž snad aspoň v jakési urputné snaze – a snad i především důrazu na věci opravdu současné – se mi daří poněkud vyhýbat, jinak ale nelze, právě s novou universitou (alma mater) to souvisí, k Masarykovi jsem míval a mám mnohá podezření, jakkoli úctyhodná i z veliké historické dálky je jeho osobnost, u J. E. Purkyně (1767-1869) jsem si byl vždycky jist, ten mi byl jasný od první chvíle, ve všem uvěřitelný, důvěryhodný, s širokým vpravdě vlasteneckým a hluboce duchovním záběrem,

dal jsem dnes na Facebook takovýto status: Může mi někdo z vážených politických reprezentantů nebo jen amatérů na tomto poli vysvětlit, proč se „Jihomoravský“ kraj takto jmenuje, když Morava již od roku 1949 neexistuje? Možná že romantická a poetická figura současného hejtmana by napovídala na básnickou metaforu… a „Moravská zemská“ knihovna či „Moravské národní“ divadlo jakousi existenci země předstírají, ale jak si to má člověk a volič v zemi, kde neví čí a kde je, vysvětlit? Děkuji, j. e. f. (ztracen kdesi v Česku…), samozřejmě, je to moje téma, už řadu let, a čím dál zábavnější,

hned při rozbřesku píšu telefonní zprávu na jistou adresu: „Ať žije svatá Anna! Tvoje – a teď trochu i moje – patronka! Lidi dnes chybně slaví hlavně ,narozky‘, a zůstávají smutně bez patronů.“ – měl jsem dnes hezký barvitý sen, moje téma, „soutěže“! vyhrál jsem v jakési písemně vyhlašované loterii či soutěži celý balík široce použitelných odměn, byl to vlastně pár velkých košů, protože se to jaksi týkalo dvou výherců, mne a ještě nějakého mého hospodského kolegy, který vyhrál totéž, jen v jiných barvách či designově trochu jinak řešených modelech apod.,

často myslím na dávného přítele Tomáše Vážana, chudáčka Božího, právě tak na něho myslívám nejčastěji, poznal jsem ho někdy začátkem 70tých let, právě konvertoval, o všechno „duchovní“ se nesmírně zajímal, měl už tehdy velkou rodinu, snad jen jednou jsme ho v Olomouci na Školní ulici navštívili, děti se houpaly na domácích houpačkách ve dveřích, jeho mladá žena se o vše trpělivě starala a svého temperamentního manžela shovívavě sledovala v jeho nadšení, když jsme hovořili o fotografování, o dominikánských edicích, kdysi v Olomouci vycházejících,

jazzman Renda P., kterého jsem poznal jako spoluhráče Karla Vepřeka, mi kdysi na mou otázku, co vlastně jinak dělá, s kým teď hraje atd., řekl, že hraje jenom „u Jardy Duška v jeho divadle“, ptám se trochu s údivem, proč zrovna tam, a jsem ujištěn jednoznačným, „ovšemže tam, on je geniální“, to mě zaujalo, a protože na mne vždy tento J. D. působil spíše podezřele (jako většina herců ostatně), řekl jsem si, že toto „Divadlo Vizita“ a jeho protagonistu budu trochu víc sledovat, ale na druhou stranu jsem se tímto tématem nějak moc netrápil, nějak mě to nelákalo, neprovokovalo, abych se tím zabýval hlouběji, dnes se mi to osvětlilo velmi názorně,

„Létat tak často, jak se vám zachce. To brzy nabídne i v Evropě kalifornská aerolinka,“ čtu v titulcích dnešních novin, kam? a proč? nechápu tu mánii létat po světě od ničeho k ničemu, tahat své mindráky a špatné svědomí po planetě, nikdo mi ještě nevysvětlil, proč vůbec může docházet k tak (de)gradujícímu huntování světa a jeho „prostředí“ – a z jakých důvodů? (kromě těch trapně „ekonomických“, aby se ty společnosti prostě uživily), k čemu skutečně potřebnému? obávám se těch skutečně naléhavých důvodů je opravdu málo, většina je nejapných, uboze vymyšlených do životní prázdnoty,