Pondělí 25. července 2016

často myslím na dávného přítele Tomáše Vážana, chudáčka Božího, právě tak na něho myslívám nejčastěji, poznal jsem ho někdy začátkem 70tých let, právě konvertoval, o všechno „duchovní“ se nesmírně zajímal, měl už tehdy velkou rodinu, snad jen jednou jsme ho v Olomouci na Školní ulici navštívili, děti se houpaly na domácích houpačkách ve dveřích, jeho mladá žena se o vše trpělivě starala a svého temperamentního manžela shovívavě sledovala v jeho nadšení, když jsme hovořili o fotografování, o dominikánských edicích, kdysi v Olomouci vycházejících, děti lítaly po prostorném starém bytě, jedno se jmenovalo Mikuláš, druhé Tadeáš, na další už si nevzpomínám, pak mě T. v Brně několikrát navštívil, plánoval, co všechno ještě zařídí, nastuduje, sežene z tehdy tak vzácné katolické literatury, vymysleli jsme taky s brněnským Jirkou F., že aspoň nafotíme všechna dosažitelná díla excentrického a mimořádného a těžko s někým tehdy srovnatelného malíře a sochaře Jiřího Kříže, který se našemu nápadu ďábelsky smál, věren své rimbaudovské pověsti, další z tuláků Absolutna, další těžký alkoholik, jak by se hloupě řeklo, J. zařídil auto, já jsem promýšlel „dramaturgii“, sháněl majitele po různých čertech ďáblech, a Tomáš nadšeně fotografoval, samozřejmě že tehdy to ještě moc neuměl, a taky s penězi jsme to plichtili obtížně, něco platil Jirka, něco já dokládal ze svých hospodských peněz, které taky nebyly snadno vydělány, chystal jsem se na dvouletou vojnu, chtěli jsme to vše co nejdříve dokončit, zařídil jsem dvě veliká alba s černým papírem a dostatkem prostoru pro vkládání fotografií, které Tomáš z Olomouce postupně dodával, nakonec bylo album – po mnoha nejrůznějších návštěvách často dost bizarních majitelů obrazů Jiřího Kříže, za nejpodivuhodnějších okolností často získaných, v dědických řízeních přesouvaných – nakonec tedy toto dílo bylo dokončeno a my jsme je mohli tomuto vzácnému malíři, který ke všemu zachovával krásný, frajerský odstup a nadhled, předat, pak já brzy na to vzat do kasáren, nejprve k dělostřelcům, pak milosrdněji k radistům, ale to je už jiná pohádka, Tomáše V. jsem už moc nevídal, jen sem tam jsem zaslechl nějakou dramatičnost z jeho hektického života, snad už nežije s rodinou, někde má podkrovní byteček, snad na Slovenské poblíž bílých dominikánů, leze po horách a kdovíjak se podivně a obtížně živí, po roce 89 jsem ho jen jednou zahlédl za ranního šírání, jak spěchá na ranní vlak, s horolezeckým baťohem na zádech, umanut za nějakou svou další vizí, trhaně se pohybuje na poněkud vratkých nohou, které si prý v kotnících kdesi v horách tou dobou stačil přerazit, myslel jsem na něho často, na jeho vysilující boj s existencí a se sebou samým, pak ještě jednou jsme se na Bítově viděli při „setkání básníků“, dokonce na jakési chatce jsme spolu bydleli, on po ránu, když jsme se křísili pivem, nadšeně vyprávěl, jak do školy kdesi na Valašsku chodil (pocházel od Vsetína) a děda mu chystal „hriaté“, což byla slivovice zalitá sádlem, povídali jsme o všem možném, a taky plánovali ovšem, jedno z toho se nakonec ještě přece jen podařilo, výstava v brněnském klubu na Leitnerově ulici, někdy v roce 1997 či 8 odhaduju, Tomáš se vším souhlasil, dodal fotografie v rámech a já jsem výstavu uváděl, on důstojný a potěšený zájmem, který jeho práce vyvolala, existuje i nějaká fotografie, kde stojíme jako protagonisté večera držíce se kolem ramen a smějíce se nad podivnostmi života, bylo to naposled, kdy jsem Tomáše viděl živého, tohoto „služebníka neužitečného“, jak sám o sobě dobře věděl, jak sami jsme o sobě dobře věděli, pak jednou mi – nedlouho po té – telefonuje Jirka F., „Tomáš Vážan umřel“, Pán si ho vzal, tohoto svého upřímného klauna a nositele tolikera trápení, který kdysi vydával samizdatové svědectví o svém vidění architektury duchovních staveb, kostelů, reynkovských scenérií i prosté přírody, v detailech tak nádherném, vzpomněl jsem si na tu jeho edici s úžasným jménem Refugium, tedy útulek, záchrana před těžkostmi světa, dylanovský shelter from the storm, zrovna předevčírem jsem dostal od jiného přítele-básníka nádherně vypravený, objemný svazek „Antologie“ z dílny podivuhodného a snad už ani nedocenitelného dělníka slova pana † Mojmíra Trávníčka z Nového Hrozenkova, soubor duchovních textů a básní na téma „Víra“, vydaný péčí olomoucko-velehradského Centra Aletti, které již dávno si převzalo do štítu ono Tomášovo heslo „Refugium“, vědomě, nevědomě, domluvou s autorem této značky? nevím, pochybuju však o tom, že tento věčný chudý z toho něco měl, kromě velké slávy na Nebesích, o které jsem přesvědčen, Tomáši, i za mne se, prosím, u Nebeských bran přimluv! budu to stejně potřebovat jako Ty, jenž toto veškeré trápení už máš tak sladce za sebou! –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 25. 7. 2016, 05:44