Středa 27. července 2016

dal jsem dnes na Facebook takovýto status: Může mi někdo z vážených politických reprezentantů nebo jen amatérů na tomto poli vysvětlit, proč se „Jihomoravský“ kraj takto jmenuje, když Morava již od roku 1949 neexistuje? Možná že romantická a poetická figura současného hejtmana by napovídala na básnickou metaforu… a „Moravská zemská“ knihovna či „Moravské národní“ divadlo jakousi existenci země předstírají, ale jak si to má člověk a volič v zemi, kde neví čí a kde je, vysvětlit? Děkuji, j. e. f. (ztracen kdesi v Česku…), samozřejmě, je to moje téma, už řadu let, a čím dál zábavnější, bývaly doby, kdy člověk tyto věci ještě mohl brát vážně, žil Boleslav Bárta, který dokázal mluvit tak, že to mělo opravdu hlavu a patu, pak jsem už jen viděl v televizi, jak ho odváželi na vysokých nosítkách z jakéhosi politického zasedání, byl do půli těla nahý a jeho bezvládné tělo se kymácelo a třáslo, jak s tím vozíkem běželi k sanitě, infarkt, doktor žádný široko daleko, bývaly doby, kdy jsem dvakrát či třikrát volil „Moravskou národní stranu“, dokonce jednou na Slovensku! na kandidátce byl snad jen jediný kandidát, nějaký učitel ze Spišské Nové Vsi, strana získala, to si pamatuju přesně, v těch volbách tehdy 0,029 % hlasů, myslím, že už jsem se k těmto experimentům nikdy nevracel, taky nebylo k čemu, ke komu, osudy strany se vyvíjely až komicky, ale protože jsem volil vždy podle osobností a toho, co reprezentovaly, našel jsem si volitelné osoby jiné (je zajímavé, že nikdy to nebyli a ani nemohli být ODS či Lidovci, nikdy jsem v ani jednu z těchto stran neměl důvěru, a taky osobnost se tam nevyskytovala taková, kterou bych mohl upřednostnit), vedl jsem na toto téma, na téma vlastně mé nejvlastnější vlasti, kde žiju – od severu k jihu – prakticky celý život, přičemž dějiny své země studuju i sleduju i v nejnovějších „výbojích“, žiju pro ni, dýchám pro ni, a ona – není, to je dost zvláštní situace, říkají, že jsem lokálpatriot, jako bych byl nějaký ctitel Berounky či co, ale dnes už je možné všechno, jakákoli ignorance dějin, smyslu, mravní závaznosti, s čímž také souvisí, že není dost radosti, humoru, bujarosti, které přicházejí skutečně jen s věcmi vážnými, nikoli virtuálními a bahnitě otrockými, bez mozku i citu, odpovídal jsem kdesi na námitky z šovinismu: máte pravdu, že moravský či slovenský, jakož i jakýkoli jiný šovinismus je hnusný a hloupý, já to mám komplikované už tím, že jsem česko-moravský míšenec…, pak taky říkají, že jsem Moravák, ale já mám radši slovo Moravan podle vzoru Pán, byly krásné doby, kdy se říkávalo „Čechové“ (nádherně o milované češtině píše „Němec-Žid“ Pavel Eisner, právě o tomto Čechové místo pokleslého Češi), ale co, na vlastenectví pomýšlíme především, když oblékáme sportovní dresy a patláme po obličeji trikolórní barvy, a potom taky, když se třeba deset let flákáme po světě (díky politické garnituře, na které současná „přímá demokracie“ nenechá nitku suchou), pak se vrátíme s ohromným „vlastenectvím“ a v neuvěřitelné tuposti, kterou jsme si zřejmě cestou uhnali, vykřikujeme fráze o vystoupení z Evropské unie, jediného ještě smysluplného souručenství, které v dějinách nemá obdoby, a za jehož existenci by měli děkovat vstávaje lehaje, ne, my naopak – na špičku nosu si nevidíce – budeme řezat větve – evropskými pilkami – na kterých sami sedíme, smutné, ale snad ne ještě nevratné, doufejme –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 27. 7. 2016, 07:27