Neděle 31. července 2016

vracím se tedy k 21tému červenci, kdy jsem začal psát o svých hradeckých zápisnících, po téměř dvou letech opět, a to 25. 1. 2016, je zde psáno toto: „HK, Klinika,18. 6. přivezen A.-ou ze Zlína sanitkou, stav můj zdravotní se dramaticky zhoršoval, apatie, nechutenství, potupně zmáhající únava, po několika dnech v HK jsme upadl do (polo?)nevědomí, které trvalo až do začátku září, hrůzné – „realistické“ – sny, noční můra mě obklopovala, zaživa jsem byl zahrabáván a protlačován jakýmisi hliněnými tubusy, napojenými na sebe, pak děsivé střihy na válečné scenérie, kterých jsem se účastnil, jakoby za první světové války někde na Východě, ve sněhu, potoky krve, vše v barvách, přímo fyzicky pociťovaná bolest, která volala po vysvobození, v těch snech se objevovala řada mých nejlepších přátel (především I. M. J., Karel Sch., Pavel Z., Lábus), pomáhali mi, starali se o mě, a já jsem se k nim choval svinsky, zbaběle, pořád jsem měl v ruce velký nůž a všem jsem vyhrožoval, pak jsem křičel, ať už mě konečně popraví (to mi potvrdil i můj ošetřující lékař, že právě toto mě slyšel vykřikovat), prolínalo se v těch snech více časových pásem a dějových linií, něco se odehrávalo jakoby v Americe mezi nějakými zápasy NHL, bojové šarvátky na ulicích, pak zase na Východě, někde v Rumunsku, nebo snad až na Sibiři, z těch nejrůznějších dějů a „příběhů“ by se daly napsat, kdybych to uměl, celé povídky, vše doprovázela intenzivně prolínající fyzická bolest, která zřejmě ale nebyla a snad ani nemohla být objektivní, jen vždy po určitém a jako velmi dlouze pociťovaném čase (kdy už jsem předpokládal, že se ubírám již za další horizonty, odkud není návratu) – už jakoby mimo prostor a čas – jsem odněkud uslyšel hlas Dr. M., jak opakovaně volá mé jméno, jako by mě ještě chtěl opět vtáhnout zpět mezi živé, bylo mi nevýslovně zle, myslel jsem jen na smrt, jak k ní co možná nejrychleji dospět, – během tohoto letního výpadku mě (mou postel spíše) navštívila spousta lidí, ani bych je nedokázal vyjmenovat, dnes už je většina ran zacelených, některé drény zrušeny, zbývají zatím jen některé nejnutnější hadičky, – včera přes den několikrát vydatně chumelilo, dnes náledí, tendence k oblevě, – dostal jsem dnes balík knih od Roberta Krumphanzla z Triády, nechyběly v něm ani Rozhlasové rozhovory P. Claudela, taky Mácha a Překlady Jaromíra Zelenky, – věta-devíza, na kterou jsem si v jednom nedávném rozhovoru nemohl vzpomenout: Dva revolvery je třeba mít u pasu: Víru a zdravý rozum, – 27. 2. 1902 se narodil John Steinbeck († 1968), v r. 1962 dostává Nobelovu cenu za literaturu, v závěrečné řeči při jejím převzetí pak řekne: ,Jedinými vlajkami naděje v nekonečné válce proti slabosti a zoufalství jsou odvaha, soucit a láska… Spisovatel, který v tyto lidské vlastnosti nevěří, nemá v literatuře co dělat.‘“ –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 31. 7. 2016, 07:28