Čtvrtek 28. července 2016

o Janu Evangelistovi Purkyni jsem chtěl psát, a pravděpodobně už i psal, ale těmi věcmi si právě nikdy nejsem jist – a texty po sobě číst už nemohu – zbývá mi opravdu jen riziko redundancí a repeticí, jimž snad aspoň v jakési urputné snaze – a snad i především důrazu na věci opravdu současné – se mi daří poněkud vyhýbat, jinak ale nelze, právě s novou universitou (alma mater) to souvisí, k Masarykovi jsem míval a mám mnohá podezření, jakkoli úctyhodná i z veliké historické dálky je jeho osobnost, u J. E. Purkyně (1767-1869) jsem si byl vždycky jist, ten mi byl jasný od první chvíle, ve všem uvěřitelný, důvěryhodný, s širokým vpravdě vlasteneckým a hluboce duchovním záběrem, k tomuto tématu se právě vracím, když tu včera dostávám e-mail od přítele-básníka, redaktora významného týdeníku, tohoto znění: „Co právě teď čteš?“ – příspěvek do jakési čtenářské ankety, odpovídám prakticky obratem: Tak skutečně, milý Ivane, „právě teď“, držím v ruce malou knížečku, kterou jsem si nechal onehdy vyhledat: Jan Evangelista Purkyně – „Nitky z mého života“, též „Výryvky“ zvané, autora a tvůrce úžasného a pro tuto zemi nesmírně významného, vystudoval jsem kdysi universitu, která nesla jeho jméno, což teď nemohu zmiňovat, abych se neuvrhl v podezření, že jsem studoval v Ústí nad Labem, kde jsem poblíž pobýval sice ve vojště (purkyňovsky řečeno), ale to je něco jiného, tedy J. E. P., hvězda světové fyziologie a jiných oborů, vynálezce „sirotčinců chlapeckých směru přírodovědeckého“, mistr jazyka, který takto psal své vědecké spisy: „Netoliko hlasy lidské působí takové účinky na mysl naši, nýbrž i hlasy veškeré přírody neživoucí i živoucí, burácení vichřice, třesk hromu, hlučení moře, hrčení potůčků, šumění lesů, bzučení hmyzu, zpěv ptačí, řvaní, bučení, říhání, řičení zvěře atd. … Zpěv předcházel hlas lidský, jímž nejprostěji vnitřní hnutí duše se jevilo a příbuzným myslem sdělovalo…“ – tehdy ještě jinak se vlastenectví pěstovalo: „I zalíbilo se mi velice v tomto ústraní českých jasných hlav i českých srdcí“, kde jsou? kde zůstaly? chtělo by se říci dnes. – (zde končí můj příspěvek do časopisu) – „české hlavy“ je jakýsi celonárodní projekt, to se mi spojuje spíše s pojmem „beraní hlavy“, bohužel, po dlouhodobých zkušenostech se svým „národem“ (už se toho slova tak bojím, že ho dávám do uvozovek, nesmyslných), nezbývá než stále znova a znova se vracet k právě takovýmto osobnostem, jakou byl zrovna Jan Evangelista Purkyně, který již v dětství prováděl neobvyklé věci, jako když šel na študia do Prahy z Litomyšle pěšky, jen v ponožkách, protože boty vhodné neměl, per pedes apostolorum, pěšky jak apoštolové, ve svých vzpomínkách taky píše třeba: „… Staří kupovávali pilně vycházející tehdáž české spisy, zvláště Krameriusovy. Za těch pár let jsem celou jejich bibliotéku vyčerpal a čítával matce do večera, kdy jsme oba někdy nad osudy našich reků zaplakali. Zvláště nás zajímala historie o Jenovéfě, o Meluzíně, o Fortunatově kloboučku, smutnohry Leara, Macbetha aj. Také jsem čítal Eulenšpigla, Rybrcola na krkonošských horách, Telemacha, Robinsona aj. – Nabylť jsem tím do desátého roku tolik češtiny a takovou zásobu slov i pojmů, že všechno pozdnější němčování nebylo s to jádro české docela vytrhnouti a je německým nahraditi; ukazuje to na důležitosti jazyka národního co základu organismu mysli lidské.“ ovšemže, o své matce, k níž se mateřština vztahovala, píše: „Moje matka měla též na paměti nevyčerpatelnou zásobu všelikých přísloví a průpovědí, jež při každé vhodné příležitosti pronášela. Že se hojně opakovaly, utkvěly mně v mysli pro celé živobytí. I ještě dnes jich rád užívám dokládaje: ,Jak moje nebožka matka říkávala.‘ Z náboženství jsem se od ní málo naučil. Byla nábožna pro sebe. Ctila svatou trojici, Pána Ježíše, Matku boží, několik svatých patronů českých a světic, svatou Annu, babičku Ježíšovu. Měli jsme obrázek v rámci, kde učí holčičku Marii čtení, což mne velmi dojímalo. Choval jsem zásobu svatých obrázků, bylo jich už asi dvacet. Dostával jsem ten nebo onen od pánů páterů i ukládal v obálce papírové u matky, jež mně někdy dovolovala je prohlédati a leccos mně o vlastnostech a pomocích svatých vykládala. Zvláštní důvěru měla k Panně Marii chotěšovské (ves to na panství libochovickém). Tam jednou v těžké mé nemoci putovala a jí mne obětovala. Uzdravil jsem se brzy nato zázračným způsobem. I později často se mnou tam chodívala a před obrazem milostným svou modlitbu konala. Mne to málo zajímalo, nerozuměl jsem jejím citům, jejím představám. Většího srozumění a soucitu jsme měli společně u čtení života Pána Ježíše, zvláště při jeho umučení, kdež se všeliké city, politování, zanevření proti jeho soudcům, katanům, proti luze židovské až do slz nás dotýkaly. – O církvi jsem se ničeho nedověděl, ač snad ve škole o ní bylo učeno. Matka sama pro samé kaplany, faráře, děkany, biskupy a papeže o církvi sotva měla jakés ponětí. Jeden obrázek z mé dětské věrovědy mně utkvěl navždy a bude mne sledovati do mého skonání; víra v nesmrtelnost, v trvání ducha a osobnosti po smrti. … O zemřelém otci byl matčin mythus zas jinaký. Nevím, zdali si ho v očistci nebo v nebi myslela, neboť se horlivě modlívala za spasení duší v očistci.“ a o tom životě za trychtýřem přesýpacích hodin píše: „… Co dítě jsem se bával smrti. Jednou leže čelem na rukou myslel jsem , jako bych byl umřel – a hned vtom octnul jsem se na tomtéž místě v jiné osobnosti. Jak těžko jest odtrhnouti se sama od sebe! Později jsem se spřátelil se smrtí, trpě někdy na omdlení. Potom, až na poslední moje léta, jsem ani na ni nepomyslel. Nyní ji zvědavě očekávám…“ – jeho sny byly fantastické, činy překonaly vše doposud myslitelné: „… po čem já od mladistvých let za celého svého živobytí snažně vyhlížel! Jednalo se mně jen o uvedení školství u nás na přirozenou jeho cestu jako se o to Pestalozzi ve Švýcařích a jiní jinde se zdarem byli pokusili. – Nyní napsav tuto historii své myšlénky o zřizování sirotčinců vědeckých, přihlédnu-li blíž k mým tolikletým vroucným snahám, stojí mi jasněj než kdy jindy na mysli, oč jsem se vlastně zasazoval. Měly to býti školy géniů. Ukazuje na to můj prvotní účel, vychovat virtuosy v rozličných odvětvích přírodovědy, jako vychovává konservatorium hudební virtuosy na rozličné nástroje hudební. Také zjevení génia mezi učedlníky saiskými nebylo bez působení. – K závěrku zde ukazuji na vznešené stanoviště vychovatelství. Neníť to pouze řemeslo, jež by nám podávalo dostatečných nástrojů k zapravení našich potřeb životních, jest to i vysoké umění k vytvoření mistrovských kusů – géniů.“ – školy géniů! není to úžasné? tento demokrat a člověk empatický, sny, sny, sny rozhodují, věci nepravděpodobné, a konec konců, jak mi bylo onehdy v jedné zprávě připomenuto, zcela správně a na pravém místě: „Ač se to zdá paradoxní, největším mystériem života je skutečnost“ –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 28. 7. 2016, 10:40