Úterý 26. července 2016

hned při rozbřesku píšu telefonní zprávu na jistou adresu: „Ať žije svatá Anna! Tvoje – a teď trochu i moje – patronka! Lidi dnes chybně slaví hlavně ,narozky‘, a zůstávají smutně bez patronů.“ – měl jsem dnes hezký barvitý sen, moje téma, „soutěže“! vyhrál jsem v jakési písemně vyhlašované loterii či soutěži celý balík široce použitelných odměn, byl to vlastně pár velkých košů, protože se to jaksi týkalo dvou výherců, mne a ještě nějakého mého hospodského kolegy, který vyhrál totéž, jen v jiných barvách či designově trochu jinak řešených modelech apod., „jakou chceš barvu auta?“ ptám se ho jen tak přes rameno, když odcházím z výčepu do výdejny odměn, „a značku?“ pak se objevuju, jako už tolikrát ve snu, ve Vranově nad Dyjí, na jedné z přilehlých zahrádek u našeho domu, v malé zahradní chatce, tam jsou znovu ty dva koše odměn, a tam je pak jakési spojení na skutečné předávní těch věcí, jichž jsou v těchto koších pouze zmenšené modely a vzory… – ty „soutěže“ mě trápí odjakživa, onehdy jsem korigoval – jinak dost pozoruhodnou – knížku jednoho mladého autora, který pak v doslovu uvádí, kterých to všech „literárních soutěží“ se zúčastnil a kolik dostal druhých či třetích cen, něco snad i „vyhrál“, taky slam poetry (či poetry slam, spíše) tam nemohla chybět, byl jsem přímo u zrodu tohoto „žánru“ v našich zemích, na prvním vystoupení široko daleko tehdy, v Brně na Skleněné louce, bylo to pozoruhodné v mnoha ohledech, a poučné, pak to šlo ovšem – s tím, jak to všichni začínali „umět“ – stále více a více dolů, a taky se všichni jaksi třásli na těch 10, či dokonce později 30 tisíc, což mě nepřestane udivovat, ale přece jen to tak bylo, i u lidí, u kterých bych to ani nečekal, ale tak už si holt do života pouští každý, co chce, co mu vyhovuje, co unese tonáž jeho svědomí, jednou v pozdějších dobách slamu jsem zažil pěknou věc: jeden dnes velmi uznávaný – a právem – muzikant a všestranný tvůrce se v jisté době také této soutěže zúčastnil, bylo zřejmé, že nějak nutně pro svou existenci potřebuje peníze, tedy – protože není hloupý – provedl to, že se nepřihlásil do základního kola v Brně, kde jistě i konkurence byla větší, nýbrž v Třebíči, ačkoli je pokud vím roduverný Brňan, v Třebíči samozřejmě vyhrál, kdežto v Brně dostal na frak, i když jeho vystoupení bylo pozoruhodné, možná dokonce vůbec nejlepší, ale cedulky v publiku prostě ukázaly jinak, bylo mi z toho dost smutno a trapně, ač to bohužel k ambicím tohoto jistě vzácného člověka patřilo – a jak vidím, stále patří, – při tom korigování zmíněné knížky jsem si musel svůj vztah k soutěžím trochu přesněji formulovat (protože mladý básník na mé výtky reagoval m. j. otázkou: „Vy byste Nobelovu cenu nepřijal?“), napsal jsem si na to téma několik poznámek (typu: ocenění v soutěži? to přece nemůžeš myslet vážně, pan Šafařík, člověk, který mě v životě nesmírně ovlivnil, říkával: „kolik pitomců se musí dát dohromady, aby vznikla společnost?“ stejně tak je to s těmi soutěžemi, o hodnotě se prostě nehlasuje, ta se žije, umírá se za ni, bojuje se za ni, všechno ostatní jsou jenom měšťácké vodnatelnosti, – apod.), podstatný je asi hlavně – poněvadž pro mě osobně – závěr: pokud jde o ocenění (Nobelovu cenu jsem zatím nezvažoval), která by měla vyjít z této země, můj názor je prostý: nechtěl bych na tomto světě žádnou „cenu“, žádné „ocenění“ (a už vůbec ne v nějaké „soutěži“), nechci, aby se o mně říkalo, že jsem „nositelem“ čehosi, jako kdybych dostal syfilis, ne, nechci to –, vyrostl jsem v nenormální společnosti za nenormálních podmínek, chci v této nenormalitě už zůstat – ale to je moje osobní věc, a v tomto smyslu mě zajímá pouze ocenění osobní, a tedy neoficiální, už ani nemluvě o „kartičkách v publiku“, to je opravdu pro děti, – toť tedy vše zatím ode mne na téma „soutěže a já“ –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 2. 7. 2016, 07:26

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 
 
 
 

Nejbližší akce