Neděle 24. července 2016

jazzman Renda P., kterého jsem poznal jako spoluhráče Karla Vepřeka, mi kdysi na mou otázku, co vlastně jinak dělá, s kým teď hraje atd., řekl, že hraje jenom „u Jardy Duška v jeho divadle“, ptám se trochu s údivem, proč zrovna tam, a jsem ujištěn jednoznačným, „ovšemže tam, on je geniální“, to mě zaujalo, a protože na mne vždy tento J. D. působil spíše podezřele (jako většina herců ostatně), řekl jsem si, že toto „Divadlo Vizita“ a jeho protagonistu budu trochu víc sledovat, ale na druhou stranu jsem se tímto tématem nějak moc netrápil, nějak mě to nelákalo, neprovokovalo, abych se tím zabýval hlouběji, dnes se mi to osvětlilo velmi názorně, vždy před polednem, když obědvám, pouštím si do sluchátek, co právě vysílají na Rádiu Plus (případně na Vltavě), dnes to byl rozhovor Jaroslava Duška, který s ním vedla redaktorka Barbora Tachecí, a vedla ho velmi dobře, poučena konkrétně a nepochybným nastudováním „případu“, udělala na mě zkrátka (na rozdíl od Duška) velmi dobrý dojem, ten na všechno odpovídal okamžitě, vědoucně a se smíchem, čímž se paní redaktorka velmi správně nespokojovala a pátrala po skutečných významech slov v realitě tkvících a ji reflektujících, a snažila se dobrat jádra, pan Dušek naopak byl se vším hned hotov, všechno vysvětloval s „moudrým“ nadhledem a nezpochybnitelnou suverenitou, která však na mne nepůsobila příliš přesvědčivě, přičemž jsem si uvědomoval, že pro mnohé jeho slova, apodiktická a „tajemná“ současně, přesvědčivá nepochybně budou, bylo to svým způsobem velmi zajímavé, ale zároveň jaksi matoucí, ve smyslu právě základní duchovního cítění a v tomto smyslu orientace, musel bych probírat jednu větu J. D. po druhé, a analyzovat skutečné výpovědi s tím, jak by mohla vypadat moje případně zpochybňující argumentace na základě jakési aplikace jezuitské kazuistiky, omezím se na jednu větu rozhovoru (v němž paní Tachecí vzdorovala tomuto „šamanovi“ velmi zdatně), která zazněla na samý závěr, „pane D., co byste naprosto zásadního z toho, co jste nám zde s takovou přesvědčivostí vykládal, našim posluchačům sdělil? To nejpodstatnější, jako nějaké krédo nebo doporučení?“ – „milujete stromy!“ prohlašuje bez rozběhu J. D., na mírný údiv redaktorky, ne asi úplně tuto maximu chápající, reaguje vysvětlením, „to nemusí být jenom stromy, to může strom v člověku, protože taky plíce jsou strom, v myšlení kabaly rovněž existuje jistý strom, i Buddha pod stromem je důležitý obraz, zkrátka: milujte stromy! to stačí“, – mně to nestačí, naopak mě naturalismus či pantheismus naprosto nedostačují, tato „sama sebou a samozřejmě existující, žijící a umírající“ a sama sobě smysl dávající příroda mně prostě nic nevysvětluje, bez duchovního principu, bez tvůrce celého tohoto cirkusu, bez jeho přesahu ze světa viditelného do světa neviditelného a naopak, protože s tou vírou bych nevystoupal o jedinou podstatnou příčku výš na žebříčku poznání, aspoň takového, o jaké stojím, které je věděním místo pouhého zdání, pro mě nepřestává platit především, že „víra pak je nadějných věcí podstata, důvod neviditelných“ (sv. Pavel), a pak konec konců anglické, „o existenci omelety se přesvědčíme tak, že ji sníme“, – měl jsem dřív podezření, zda tento J. D. není náhodou podvodník, teď se můj odhad přiblížil jistotě, – už to slovo „šaman“, jehož použití, přiznávám, může být zvulgarizováno médii, mě varovalo, – mě zajímal vždy jediný „šaman“, ten Galilejský, který proměnil vodu ve víno v Káni –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 24. 7. 2016, 05:17