Blog - JEF

Havran nevyrábí. Každé jeho dílo je příběhem. Jeho, jedinečným příběhem. A tedy zápasem. Havran není výrobcem svých vlastních recyklací, je tvůrcem svého vlastního života, svého díla. Nepřetvařuje se, nemaskuje. Přiznává barvu jako pravý karbaník. Nefixluje. Nad cinklými kartami se jen usměje do vousů. Prostě je. To je největší dar pro tvůrce, zůstat pokorným, hledajícím, obyčejným člověkem, nedroucím se za pochybnou originalitou, nesnažícím se o trapné efemérní úspěchy. A to je největší úspěch. Být. A to je Havran.

Věnováno v úctě paní Zdeňce Liškové a jejímu vzácnému podniku

j. e. f., 25. 10., Staré Brno, Galerie Pod Petrovem, 18:30, při svijanském pivu, obdařen rovněž sklenicí nádherného granátového vína Zweigeltrebe – kombinací to milované Frankovky a jiskrného St. Laurent, tedy Svatovavřineckého

zakládám nový „cestovní“ sešitek, používám staré, někdy i zčásti popsané v dřívějších dobách, tento další, který chci dopsat, je z roku 1977, vertikálně rozpůlený modrý školní sešit v měkkých deskách, jsou v něm výpisky z několika knih, otvírám namátkou a vidím, že v té době jsem četl např. El Greca Simona Vestdijka, s podtitulem „Malíř absolutna“, – (Juan Sanchez, mladý kacíř, jdoucí k vězení): „‘Aj, já posílám vás jako ovce mezi vlky, protož buďte opatrní jako hadové a sprostní jako holubice!“‘ zvolal Juan Sanchez, jenž šel několik kroků pozadu, spokojen a usmívaje se takřka zvířecky, jako mladý arriero, pohůnek, kráčející mezi mezky, kteří přicházeli nyní; usmíval se, až se mu na bílých zubech zaleskly sliny, usmíval se na znamení,že se nebojí: ‚vystříhejte se pak lidí, neboť vás vydávat budou…‘ (11) – „Cítil, že on, dříve nejmenší, se nyní náhle stal prvním v konventiklu šlechticů a učenců, z nichž téměř všichni všecko zapřeli a zradili z žalostného strachu.“ (11) – (král odmítá Grecova Svatého Maruricia…)

Kde hudba hrála
Příspěvek k rádiu Dráťák

Před lety jsem si pořídil knížečku nádherně nostalgických povídek málo známého amerického spisovatele Charlese Easta – „Kde hudba hrála“ (Where the Music Was, New York 1965). Je to téměř 40 let. Teď ji beru opět do ruky a čtu znovu úvodní motto z George Marion O’Donnella: „Kentaur ujíždí po Beable Street /v sedanu značky Cadillac / a čtyři bílá hříbata se dovádivě ženou / napříč těhotnou zemí. / A já už znám / tu anonymitu měst za noci, / kdy dravá krev se na okamžik zklidní a opadne v ní / unavený příliv tepu této lásky.“
Titulní povídka začíná slovy evokujícími čtrnáct let také mého života, dálky, přítomné v neviditelné magii věcí, zvuků a ticha, přírody kolem, v provinciální průmyslové aglomeraci. A v dálce hudba ohromných orchestrů v ohromných sálech dalekých měst, jejíž zvuk rozechvěle pronikal mladou duší, budil touhu nepoznaného, závany tušených vášní. Dálky. Nevyvažitelná tajemnost a lákavost hudby éterem vysílané až odkudsi z Chicaga…

byl jsem upozorněn na zprávu o milkovickém kozím festivalu Standy Pence na webu www.studentpoint.cz, hned v úvodu četby jsem zbystřil pozornost a musel se dost zamyslet na tím, s jakou vážností, nadhledem a vůbec zásadním pochopením se dnes „referuje“ či „informuje“ (milované slovo všech technokratů),

proč se něco jmenuje „Jihomoravský kraj“, když nic takového jako Morava neexistuje? zničena, vymazána z mapy dneška, proč se oháníte touto hloupou floskulí, nějakou „Jižní Moravou“, když Morava žádná není?

víte, mně ta démonizace pana L. B., kterého posadili na jakýsi vysoký post na Ministerstvu školství, začíná vadit (chtělo by se mi taky napsat, co se dá na tom MŠ – po všech těch jedlých-nejedlých – ještě zkazit?), ta mánie nálepkování, které se poslední dobou rozplevelilo, mě znechucuje,

hádají se pořád o kůrovce, o Šumavu, ale zásadní věc přece není, jestli kácet, ale CUI BONO? kdo a proč to dělá? co je za těmi slovy a za těmi činy konkrétních lidí? zvykl jsem na tak nízké a perfidní důvody a účely, které vedou všechny ty „těžařské“ a jiné zločinecké firmy, že naprosto nepochybuji o tom, že jejich důvody jsou podobně podlé, jako ty, které vedly a vedou aktéry všech těch „korupčních kauz“

myslím, že člověk dneška je zcela popleten ve svém samozřejmém chápání sebe i světa kolem, jeho (ducha)přítomnost je ve střehu pouze k věcem okamžitým, užitkovým, ba požitkovým, bez nějaké základní úvahy o tom, k čemu to všechno, a proč hlavně to všechno,

ano, vím, že jste chytří, a že vůbec nejste naivní a víte, „jak na to“, ale já stále více musím zažívat svou nemožnost, ochabující postřeh, progresivní slepotu (prý se dá operovat, ale nemám do toho chuť), i uši mám poslední dobou zalehlé, že vlastní kroky neslyším,

nějak se mi poslední dny vrací v psaní pojem „historie“ a její „znalost“, ve větách nepochybně velmi nepřesných a slovy velmi přibližnými, přesto si myslím, že pro život společnosti je řádné pochopení jejích dávných i nedávných dějů klíčové, protože vše ostatní, bez analýz a bez reflexí, je jen jícen k dalším hrůzám a zbytečnému trápení, či přesněji předpokoj zániku společenství celého,