Poznámky cestou - Neděle 11. září 2011

Kde hudba hrála
Příspěvek k rádiu Dráťák

Před lety jsem si pořídil knížečku nádherně nostalgických povídek málo známého amerického spisovatele Charlese Easta – „Kde hudba hrála“ (Where the Music Was, New York 1965). Je to téměř 40 let. Teď ji beru opět do ruky a čtu znovu úvodní motto z George Marion O’Donnella: „Kentaur ujíždí po Beable Street /v sedanu značky Cadillac / a čtyři bílá hříbata se dovádivě ženou / napříč těhotnou zemí. / A já už znám / tu anonymitu měst za noci, / kdy dravá krev se na okamžik zklidní a opadne v ní / unavený příliv tepu této lásky.“
Titulní povídka začíná slovy evokujícími čtrnáct let také mého života, dálky, přítomné v neviditelné magii věcí, zvuků a ticha, přírody kolem, v provinciální průmyslové aglomeraci. A v dálce hudba ohromných orchestrů v ohromných sálech dalekých měst, jejíž zvuk rozechvěle pronikal mladou duší, budil touhu nepoznaného, závany tušených vášní. Dálky. Nevyvažitelná tajemnost a lákavost hudby éterem vysílané až odkudsi z Chicaga…
„Vždycky jsem toužil vidět Chicago,“ říká vypravěč této povídky. „Poslouchával jsem totiž vždycky večer před spaním rádio a hudba, kterou vysílali, byla přenášena z Aragonova tanečního sálu. ‚Hrajeme vám z Aragonova tanečního sálu,‘ říkal hlasatel, ‚pár minut od zábavního centra Chicaga.‘ A já jsem si představoval, že tam jsem. Ne že bych tancoval. Nikdy jsem tančit neuměl. Prostě jsem chtěl být tam, kde ta hudba hraje, kde je zima a na ulicích leží sníh.…“
Pro nás zase to bylo „Radio Luxembourg – London W1“. Dodnes slyším ten hlas: „This is Radio Luxembourg…“, byla to vlastně taky moje první angličtina. Mimoděčně, a nikdy jsem neuvažoval, že bych se v těch letech začal učit třeba – německy. Noční magické oko na starém rádiu. A nové písně hrané jedním z přátel mého otce na starém pianinu Koch & Korselt v přízemním periferním bytě dnes už pro mne také velmi vzdáleného města. Kde hudba hrála.
I „rozhlas po drátě“ tehdy býval, ale spíše ve veřejných prostorách než v soukromí. Ten rozhlas po drátě – dráťák – se tuším do soukromí přelil až normalizační propagandou 70tých let. Rozhlas po drátě. Pro mne byl především ve veřejné prádelně, kam jsem vozil k praní čas od času veliký ranec rodinného prádla na starém kočárku nebo na saních. Ženy, které provoz prádelny zajišťovaly, mi vždycky pomáhaly. Bylo mi 13 nebo 14. Některá z žen vždycky prádlo nacpala do jedné ze dvou řad obřích praček, dosypala prací přášek, a já zatím se mohl oddávat v rohu velké místnosti, v ošoupaném sektorovém křesle, poslechu „rádia po drátě“. Bylo to většinou večer a znělka hlavních zpráv byla: „Kupředu levá! Kupředu levá! Zpátky ni krok!“…
Mnoho se od té doby změnilo. Všechno se změnilo. Není to tak dávno, co jsme seděli s jedním kamarádem v hospodě a mluvili o internetovém rádiu. A taky o „rozhlase po drátě“. A on právě vyslovil slovo „dráťák“. Slovo, které se v mém dětství, a v městě, kde jsem tehdy žil, ještě nepoužívalo. Ale slovo je to jasné, úderné, dobře vypadá i bez diakritiky. DRATAK. Bylo přijato jednomyslně a to je ten nejlepší způsob. Tedy Dráťák. Na drátkách dálky, a hudba a slovo a temnoty vzdálenosti, vzduchem či pod zemí, po drátě či jen neviditelně prostory. V napětí mezi vzdálenostmi, od člověka k člověku. Dráťák. Kde hudba hrála. Ale na rozdíl od těchto mých vzpomínek – vždy teď a tady.
To je tedy jen mé osobní malé pozdravení Rádiu Dráťák a jeho posluchačům na cestu životem, prostorem, časem.

J. E. F., Brno, Alfa Passage, 6. září 2011, 16:22

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 

Nejbližší akce