Poznámky cestou - Pondělí 8. srpna 2011

víte, mně ta démonizace pana L. B., kterého posadili na jakýsi vysoký post na Ministerstvu školství, začíná vadit (chtělo by se mi taky napsat, co se dá na tom MŠ – po všech těch jedlých-nejedlých – ještě zkazit?), ta mánie nálepkování, které se poslední dobou rozplevelilo, mě znechucuje, ten je „rasista“, onen „xenofob“, ten zase „nácek“, střílejí po sobě publicisté a bloggeři těmi slovy jako nedospělci na paintballovém hřišti, připadá mi to vulgární a infantilní, jakási zákopová válka těch „jedině spravedlivých“, těch jedině a pouze „čistých“, bez nálepek, což samozřejmě je hovadina, protože neexistuje člověk, na kterého by se nějaká ta supermarketová visačka nedala máznout, nechci mluvit o politice, protože té jako „oboru“ moc nerozumím, nikdy vážně jsem se do ní taky nepletl (kromě několika táborových proslovů v letech 1968-69, kterým nikdo nerozuměl), v žádné partaji jsem nikdy nebyl, vždy jsem byl osobou soukromou, nikdy jsem nezastával „státní“, a už vůbec ne „cizí“ služby, vždy jsem pracoval pro sebe a pro své blízké („amici mei et proximi mei“, Ps. 37, 12), nechci politizovat ani teď, jen mě dráždí ta nezdravá omezenost onoho nálepkování, ty vlastně totalitní fráze, „jak všichni víme“, „je obecně známo“ a podobné formulace, které řadím do arzenálu demagogie, vím, že i někteří z mých přátel tomuto zjednodušování propadají, ale hysterie s sebou bohužel nese taky slepotu, neschopnost vidět a cítit primární solidaritu, jen skrze kterou lze někam postoupit v budování občanské společnosti, a co je na tom zvlášť nepřijatelné, že opravdu většinou scházejí řádné, jasně podané a vysvětlené argumenty, které jsou nahrazeny neurčitými indiciemi a poukazy do minulosti, musím přiznat, že oceňuju odolnost pana L. B., který takto štván ne nevýznamnými lidmi si – mohu-li soudit podle toho, co se dozvím po internetu – udržuje tvář a celkem logicky se hájí, že se na něho sápou většinou (byvší či současní, v čemž není moc rozdílu) komunisté, jejichž názor pro něho není důležitý, jsem také „konzervativní“, dokonce jsem také „římský katolík“, ale nesnáším ty škatule, v nichž zařazení může člověka zničit, aniž vůbec víme, o koho skutečně běží, nesnáším tuto rozšířenou stádnost, tuto hysterickou a nemužnou výrobu štítků, ať už jsou jakékoli, řečeno parafrasticky (řekl to kdysi básník Allen G.), „jmenuji se J. E. F. a dělám, co chci“…, a říkám, co chci, neotročím nikomu, nejím cizí chleba, podle něhož bych musel zpívat, taky se nenechám zahnat do ghetta jakékoli menšiny, jen po společenství toužím, jen po zdravém rozumu volám, po nezávislosti úsudku, nekoupené úvaze a závěrech, nic nepotřebuju, ač v životě jsem se nejspíš choval kdovíjak, nikdy však proti svému přesvědčení, proti svému svědomí, co z toho ze všeho mám? řeklo by se, že nic, ale mohu umřít, mohu klidně umřít, to není málo –
8. 8., Brno, Alfa Passage, 5:46