Poznámky cestou - Neděle 14. srpna 2011

proč se něco jmenuje „Jihomoravský kraj“, když nic takového jako Morava neexistuje? zničena, vymazána z mapy dneška, proč se oháníte touto hloupou floskulí, nějakou „Jižní Moravou“, když Morava žádná není? už jsem o tom psal mnohokrát, bez reakcí, bez reagence vůbec jakékoli, pochybuju, že někomu na tom ještě záleží, na pojmech zastaralých, jako je „vlast“, „domovina“, „domovské právo“ (které měl ještě třeba můj děd v Novém Městě nad Metují), pochybuju o tom, usuzuju taky z naprosto nechápavých sem tam hovorů v hospodě, kdy se někdo se mnou hádá, že „Morava existuje“, což je triviální omyl a toto tvrzení je jen projevem jakéhosi zmámeného pocitu, který nás táhne k folklóru, na Horňácko, do Strážnice, ale všechno toto, zdá se mi, vlastně nemá žádného valného smyslu, je to antikvita, je to zmírání, je to už sama smrt přímo, zažívám to osobně, nikam už nejezdím, sleduju tisk, knihy, zpětně něco z televizních či rozhlasových zpráv, pozoruju lidi, kteří o podobných tématech mluví, a umírám nudou a marností, protože cítím, že tato hloupá „kotlina“, jak se této zemi uvyklo říkat, ač my přece jen ještě jaksi žijeme v „úvalu“, nikoli v kotlině, ale není to vlastně v tomto ubohém „česku“ jedno? bída, ubohost, zbabělost, malost, a ještě větší malost, a nevíra v cokoli, dnes jestli ještě dožiju půlnoci, bude to 62 roků, co se po této zemi pachtím, a v přesvědčení, že vlastně nic pořádného jsem neudělal, a jen jediné mě mate, že se cítím natolik dobře, jako bych snad ještě něco udělat mohl, ač nevím co, snažím se o věci různé, jsem nucen z nich vycouvat, máloco dokončím, přecházím od jedné věci k druhé, nevěda vlastně, proč bych právě v této chvíli neměl dělat něco úplně jiného, no, pár přání k „narozeninám“ jsem zachytil, přátelsky a dobře míněných, ale nejsem slavicí typ v tomto smyslu, nechávám to raději mladým, sám se jen úmorně zamýšlím nad tím, co na tomto světě mám – ještě – dělat, nevím, tápu, zkouším, hledám, experimentuju (první heslo v slovníku ďáblově, jak praví přítel-básník Mirek H.), a zase znovu tápu, vyjít ven, na slunce, rozhlédnout se kolem, a zase – zase s něčím začít, na něco navázat, v něčem – donekonečna – pokračovat – ač jedna věta milovaného Hermana Melvilla mě vždy uklidňovala – a je jakýmsi definitivem mé pouti – „nedej Bůh, abych cokoli dokončil“ – nelze to ani, jen jít, znovu vstát – a znovu jít –
14. 8., Brno, Alfa Passage, 15:28