Poznámky cestou - Úterý 2. srpna 2011

nějak se mi poslední dny vrací v psaní pojem „historie“ a její „znalost“, ve větách nepochybně velmi nepřesných a slovy velmi přibližnými, přesto si myslím, že pro život společnosti je řádné pochopení jejích dávných i nedávných dějů klíčové, protože vše ostatní, bez analýz a bez reflexí, je jen jícen k dalším hrůzám a zbytečnému trápení, či přesněji předpokoj zániku společenství celého, plochost a zjednodušení, spolu s jakousi pseudovědeckou, materiálně technicistní pýchou člověka, která dnes společnost ovládá, nezbývá, než být prorokem špatných zpráv, nemohu si pomoci, ale jinou obrodu než morální, která je spjata se starými „metafysickými“ pojmy, si nedovedu představit, ba ani ještě něco minimálnějšího než obrodu, jen zcela prostou záchranu, uchování toho pochybného rodu na matičce Zemi balancujícího, a nemohu se než vrátit ke slovům Písma (a Jakuba Demla): „bylo nám řečeno, bohové jste a synové Nejvyššího, a my jsme odpověděli: psi jsme a prasata“, byl onehdy v televizi na návštěvě performer Milan Kohout z Bostonu, v pořadu „Před půlnocí“, mluvil většinou velmi sympaticky, „humanisticky“, ale přece jen se mu do řeči dostala slova, která bez dalšího vysvětlení pokládám za velmi pochybná, ač pochopitelná, řekl při jedné otázce televizní redaktorky, že „nesnáší náboženství“ (mimoděk mi vytanula slova Leninova, která jsem si kdysi vypsal, o tom, že „největším nebezpečím, největším zlem je náboženství“, citát nepřesný), ale dále už mluvil jen o interpretacích fanatismu a patologických deformacích lidského chování, jako by za to, že člověk je hovado, mohlo „náboženství“, a nikoli jeho svoboda, následně pak – aby už úplně mě tito „svobodomyslní“ zničili – slyším ještě téhož dne jednoho rozhlasového redaktora, jak říká, že ten norský pomatenec z 22. července byl „katolický aktivista“, dalo by se dlouze psát o tomto matením slov a jejich významů v médiích, dokládajícím jejich nízkou bulvárnost na každém kroku, jen toto za sebe musím ještě podotknout, nikam přece nemohu dojít v poznání, jestliže neprahnu po pravdě, a jak jinak po této cestě jít než k pramenům, ke kořenům, k „historii“, ale i k tomu, co je jádrem, původem, a důvodem „historické existence“ člověka na zemi, myslím, že s těmi „náhodami“ a „humanistickým ateismem“ daleko dojít nelze, proč toto píšu? viděl jsem onehdy film Gladiátor, velkolepá show, Commodus, Marcus Aurelius, ano, je dobré si přečíst Hovory k sobě v každém případě, ale přece jen kromě tohoto filmu trochu se začíst i do dějů a postav té doby v historických pramenech, jedna věc je film, druhá historická realita, kterou můžeme nastudovat a pro sebe kriticky a obšírněji uchopit, jedním z patronů tohoto „humanistického ateismu“ je nepochybně Ernest Renan se svým sentimentálním „Životem Kristovým“, v němž vše „polidsku“ vysvětluje, ale mne zajímá, kde je pravda? kde je její původ, od něhož vše přece se musí odvíjet? nemohl bych si s životem poradit, kdybych nešel k pramenům, do starých antických spisů, i spisů církevních, i spisů Otců, kteřížto spisové životní názor zase jinak vyvažují, kdybych nečetl slova Básníka, v tomto případě Julese Barbeyho d’Aurevilly, spisovatele, s nímž souzním (stejně jako s Cyprianem Norwidem, který ve svém svatovojtěšském textu píše o zásadním pochopení historie právě skrze básnické vidění), tedy J. B. d’A. píše o Renanově životopisu císaře-filosofa Marca Aurelia, a píše takto jasně a přesně: „Psychologické citáty z Marka Aurelia velice usnadnily a zkrátily úkol p. Renana, jeho historika, který nadpřirozeně uvěřil jejich přirozené upřímnosti. Jako všichni duchové, vysílení starými civilizacemi, kteří, místo aby jednali, raději si pozorují vášnivě pupek, Marcus Aurelius, u něhož filosof dusil císaře, jehož ostatně bylo snadno udusiti, měl svůj modrý zápisník, jako mladé dívky dnešní doby, jež do něho zapisují, co jim projde hlavou, a právě to uchvátilo p. Renana, který rovněž trpí koketní domýšlivostí autobiografií… Velikost Marca Aurelia není než v hlouposti, která byla náramná a která činila z něho po celou dobu jeho vlády nejpurpurovějšího a nejnepohnutelnějšího hejla, který kde komu sedl na vějičku. Napálil ho Lucius Verus, pitomec Lucius Verus, jehož udělal spoluvládcem. Podváděla ho jeho žena Faustina a nevěděl, že ho podváděla. Napálil ho jeho syn Commodus, ožrala a krvežíznivec, jemuž nechal zbaběle Říši světovou. A sedl i sobě na vějičku, rozkázav studeně hrozné pronásledování Galů a vraždění Lyonských mučedníků, což arci vzbuzuje obdiv v p. Renanovi a v jeho nohsledech.“ – toto je pro mne platné slovo, jakkoli konfliktní a vyostřené, – nikoli plochá novinařina bez znalosti tématu, osob a obsazení – a historie –
2. 8., Brno, Alfa Passage, 21:22