Značeno cestou – Pondělí 26. srpna 2013

dnes několik snů, všechny se vztahovaly k cestě, zpočátku nebylo jasné, kam a proč se má cesta uskutečnit, nádherná krajina, jakoby mezi Zn. a V. n. d., ale bukoličtější, spíše podobná té za P. Vydřím, když vychází slunce, navštěvujeme v nedaleké vsi jednoho známého, kterého chceme požádat, aby nás na místo odvezl autem, nejprve se ale zastavíme na jídlo v nedalekém hostinci, je to jakoby ten na křižovatce u M. (Milíčovic), bývalý zájezdní hostinec při hlavní cestě, hned říkám hostinskému (všichni členové personálu jsou Romové), že v této hospodě jsem byl naposledy před čtyřiceti lety, pak byla po mnoho let zavřená a pustla, nyní je obnovená, barový pult připomínající čelo obrněného vozu zůstal, chovám se jako starý hospodský, vyjadřuju sympatie s vedením a obnovou podniku, vedoucímu hned nabízím tykání a ptám se ho, co by nám doporučil k jídlu, na tabuli má napsána tři jídla, ani jedno však se mi nepodaří identifikovat, co to vlastně je, jsou to většinou směsi masa, hub a zeleniny, v jednom případě jsou součástí směsí tvarůžky, jedno z jídel, které má i zvláštní, nesrozumitelný název, nám vedoucí doporučí a hned je běží objednat, střih, přijíždíme autem na místo, které se ukazuje jako poutní, velká poutní destinace, všude plno lidí, ohromný chrám, při cestě, ještě než k chrámu dojedeme, další zájezdní hostinec, ale jen s občerstvením, pouze výčep, šofér zvažuje, že si dá pivo, což mu odsouhlasím a na tabuli za výčepem, na jakémsi velkém internetovém displeji, zadávám heslo „alkoholmetr“, ocitám se ve společnosti známé rodiny, velmi rozvětvené a početné, jedno děvce je zjevně fyzicky dost pokřivené, také se špatně pohybuje, dívka, celá v okrových šatech, je však krásná a vyzařuje z ní zvláštní, vyrovnaná radost, ba až chvílemi pobavení nad vlastní nemotorností a obtížností pohybu, snažím se jí pomáhat, jsme již uvnitř ohromného chrámu, všude výrazné zlacení, jaksi nápadnější, rozsáhlejší a zářivější, než jsme zvyklí vídat i v barokních chrámech, jsem zařazen mezi ministranty, hned vedle toho nejmenšího (který je rovněž členem oné rozvětvené rodiny), ten všechny úkony velmi dobře ovládá, jsem směrován až nakonec řady ministrantů, při epištolní straně oltáře, stojím na kraji, ač nejsem nejmenší, probíhá bohoslužba, když má dojít ke kázání, povzbuzuji – a nejsem sám – právě to děvče v okrových šatech, aby se ujala slova, pak je již vidíme na kazatelně, veškeré fyzické nedostatky pominuly, mluví s ohromnou láskyplností, usmívá se při každém slově, které je velmi silné a zasahující, ač si na jediné z nich nepamatuji, každou chvíli rozpíná ruce ve všeobjímavém gestu, „kázání“ končí, pokračuje Mše svatá, slouží starší, mně velmi povědomý kněz, stále jsem mezi ministranty a snažím se kopírovat pohyby ostatních, zrcadlově pak toho posledního ze strany evangelní, obřad se chýlí ke konci, kněz s ministranty odchází, ti však neodcházejí vstoje, nýbrž po čtyřech, a to velmi rychle, ti nejmenší sotva chůzi knězově stačí, bohoslužba končí, zjišťuji, že ten nejmenší ministrant – vidím ho na dálku u oltáře – má na sobě ošacení Pražského Jezulátka a že i sochy vysoko ve výklencích chrámových zdí jsou živé postavy, které teď si uvolňují ztuhlé údy a čekají, až budou z výklenků sneseny, všechny postavy vysoko v chrámových výklencích a na ochozech ožívají, jejich sporý oděv je pozlacen, nahá těla jsou natřena tělovou barvou, většina ženských, jedno mužské, po odchodu sedí ministranti v lavicích přilehlé kaple, kněz jim rozdává balíčky, jsou ploché, plátěné, obšité nití, jeden se také dostává ke mně, slyším od ostatních, že uvnitř je obnos za „chrámovou službu“ a rochetka pro příští rok, Mše je u konce, znějí zvony, přede mnou se objevuje, s ohromným batohem na zádech, náš „šofér“, který by nás měl odvézt zase zpět, z pouti – někam – domů –
Brno, Alfa Passage, 26. 8. 2013, 13:15