BOSNA

A nikde nic, jen na nebi vran hejno
nad ztichlou zemí po celý den krouží.
A krákáj pořád tu svou notu stejnou:
"Po smrti proč bys taky nezatoužil?"

A nikde nic, místo stromů špalky.
Kolik hlav padlo, kolik jich ještě padne.
Démonů hlas ozývá se zdálky,
do tůní zas lákaj Najády vnadné.

Kdysi tu stál kříž Ježíše Krista,
na nebi klidně svítil půlměsíc.
Nezbylo nic – na mapě bílá místa …
Sežrali vše, nejni tu vůbec nic.

… přiťukla si s ním, maličko upila a sedla si mu na klín, když si ještě předtím vybrala z mísy pěknou žlutou hrušku a hned se do ní zakousla. Víno bylo teplé, odporně sladké … vypil až do dna a náhle ji zprudka políbil vlhkými rty na plný krk. Přitiskla mu na ústa velkou dlaň vonící chyprem: „Bez líbání, prosím.“

… a zatímco dojídala hrušku, roztáhla nohy. Rozhrnul župan s draky na jejím bílém těle s mohutným poprsím a hustými černými chlupy pod širokým zvarhanělým břichem. Je už stará, pomyslel si, když pohlédl na její pórovitou, křídovou tvář se silnou vrstvou pudru, na oranžové rty plné prasklinek, na špatně nalepené řasy, na širokou šedivou pěšinku v rovných vlasech, připomínající barvou viks na boty, ale to už dočista ztrácel hlavu z toho velikého a bílého nahého těla, z kulatých prsů, jejichž nahé bradavky byly neuvěřitelně malé, a z měkké zadnice, která mu těřce spočívala na klíně …

Lisa-Marie je v koupelně, kde si třesoucí se rukou holí nohy. Už několikrát se řízla. Ruce se jí třepou. Nedokáže vytěsnit myšlenky na … „Do prdele, do prdele, do prdele …“ proklíný sebe sama. Neví, musí … Odtud není návratu … připomíná chodící mrtvolu … ani cigaretu si nedokáže zapálit. Utěšuje se … dělá to pro ni.

PREFERENCE SCH …
/text for I.C./

Venku je zima
         zima
         zima
A já mám kruhy pod vočima
V takovým stavu těžko vnímat
A mě je pořád
děsná zima!

Venku nic není
          není
          není
My stojíme tu vysvlečení
Už není ani světlo denní
A podoby se
rychle mění!

Co se tu míhá
          míhá
          míhá
A kdo ty kurvo s tebou líhá
Doktor mi řek že je to stíha
Tak proto se
tu všechno míhá!

MORUŠE

Okolo blázince pokvetou moruše
doktor mi před chvílí promlouval do duše
Promlouval do duše obral mne o duši
až jsem se proměnil v jednu z těch moruší

V zahradě za chvíli pokvetou šeříky
chci dveře otevřít jenže jsou bez kliky
Tak se tu procházím od stěny ke stěně
dokud v mém chování nedojde ke změně

Okolo blázince rozkvétaj moruše
co vám mám povědět já člověk bez duše
Jsem sám a nikdo z vás snad ani netuší
jak někdy závidím rozkvetlým moruším

Stromy už rozkvétaj jaro je v rozpuku
nemám s kým promluvit koho vzít za ruku
Koho vzít za ruku když nemám přítele
čekat až funebrák v rakvi mi ustele

eště v pakárně

Postmodernu chartakterizuje estetika ze second handu. Vypůjčím si od Louise Ferdinanda Célina.

Venku začíná být vidět … rozednívá se … kalno … zelenavé … pak šedé jako jiné světlo jindy … působá na mě. Otevřeme … světlo rovnou do očí … zábradlí … závoje odplouvají … šedá … fialová … park před domem … před očima … je brzo ráno … Kolik je hodin?

Na věži bijou. Líbí se mi Bimbam! vzrušuje … obluzije.. když slyším zvony … nejsem ve svý kůži … To je poetésie! Jsem citlivej! … chvěju se … (Klaun's Band I – Lous Ferdinand Céline)

Tak jsme si odbyli rozbřesk. Ze sluchátek hrál Lou Reed Waiting For the Man a na titulní stránce stálo, že je po smrti … zemřel v neděli ráno … a kdy-by taky? Mach keine Welle!

první housle touží, dovolávají se boha, mračna se rozestupují, bůh jim odpovídá, nešeptá, hluchému řve do ucha – tělo zůstává stát, ke kůru vyletí jen hlasy, klíč, který začíná tichem, je jediným klíčem k duši – šílený živel se vrací noční Vídní, sprostý a neurvalý, vzduch se chvěje jako boží dech, dovléci musí k psacímu stolu balvan na zádech –

Beethovene, slyšíte to ticho mezi tóny, když padáme ? když nás obklopí, naše duše zpívá ! – druhé housle touží, objeví se milující ruce, pozvedávají vše k Nebi, zlatem se zalévá země, nic neexistuje, čas je nekonečný ! – rozptýlím se ve chvíli, v níž mohu žít na věčné časy –

pomazat spánky výtažkem z durmanu, procítěně našlapovat kolem ohně, větvičky pod nohama praskají, z plamenů vylétnou vrány, možná až z horoucích pekel, bytosti, jež nikdy nespí, klovaly nám do očí, je lépe nevidět, než být hluchým? – v pohanské Svatyni Ohně pod Petřínem zní devátá symfonie – na chvíli zavřít oči, ať zaslechnem, co's nikdy neslyšel, jen ve své hlavě –

→ MYTHOETYMOLOGIE ČESNEKOVÁ by jajn ←

Vítej v Česnekově … Ke vzniku této r’n’roll/rolnické osady (slovo osada odvozeno od slova sadba) došlo během územní expanze divoké česnekové populace. Následkem rozsíření bylo roz-růsta-jící se město (město je odvozeninou ze slova místo) přejmenováno na Česnek-off … Místní měli ty nejostřejší jazyky, nikoho tedy neudivilo, když jedno f bylo odetnuto, dosti bylo odkecaných písmen, dosti slov – Česnekof – (podobnost s územní oblastí Kocourkof zcela nevyloučena) – je hlavním městidlem ČESNEKové REPU

Za-zvonil zvonec a pohádky je začátek …

„Už v několika uplynulých Garlících jsme vás žádali o pomoc při vytvoření spisovného jazyka česnekového formou obšírného slovníku. Svůj apel touto formou opakujeme a směřujeme na všechny palice. Veškeré nápady a slovíčka směřujte na adresu redakce. Děkujeme za společnou práci.“ (Garlík – portál Společnosti přátel česneku)

• • •

Slzičky panny Marie
dnes po tváři ti tečou.
Možná je šminka zakryje
Dny poklidně se vlečou.


Slzičky panny Marie
dneska tvoji tvář skrápí.
Možná tě někdo zabije
či tvoje jméno poplije.
Zbytečno se tím trápit.

(…)

(2011)

Kontroverzní brněnský lyrik Pavel Ambrož alias Homér se odebral do jiných sfér. Zesnul ve snu. Sedmačtyřicetiletý umělec odešel za obzor, z umělého spánku přešel nepozorovaně do toho nejpřirozenějšího ze všech spánkových režimů. Zůstavil zde na tisícovku básní, lecjak problematických, z nichž však mnohé zlidověly a řada z nich byla (a bude) zhudebněna. Homér své básně šířil (i po velikém listopadu) samizdatem, rozdával je náhodným kolemjdoucím (či spíše „spolupitelům“). První oficiálně vydaná sbírka MORUŠE /cypřiše/ vyšla v roce 2003 (nakladatelství Dauphin). Výbor z tvorby roku 2011 vydalo nakladatelství Vetus via (v edici Želetavka) pod názvem ZÁVĚŤ. V lednu 2014 se uskuteční v Brně další ročník festivalu Homér’s Memorial.

mnoho autorů píše o bolesti a o strádání, vlastně o bolesti taky jako o jediné realitě, jediné důsažné mocnosti, která člověka uchopuje, tvární a směruje, po výtce směrem většinou nepochopitelným, Witold Gombrowicz, tvůrce, jehož myšlení mi velmi vyhovuje a již mnoho let mě inspiruje v úvahách, dokonce takto chladně sděluje tuto definitivu, kterou bych se z velké části ani nesnažil vyvracet: „… Opravdový realismus tváří v tvář životu je vědomí, že jediným konkrétnem, skutečnou realitou je bolest. A zatím, současná filosofie se prezentuje s doktorským, profesorským tónem, jako by bolest ani neexistovala. Sartre došel dokonce až k tvrzení, že i mučení může poskytovat rozkoš, jestliže si mučený představuje, že po smrti přijde do ráje. A tohle pro mě naprosto neplatí. Myslím si, že tento lehkomyslný způsob nakládání s bolestí profesorským tónem je jednou z chyb současné filosofie, která je nesmírně měšťácká a navíc vytvářená universitními suchary. … Chtěl bych napsat něco, co by opravdu přispělo k pochopení bolesti, něco skutečně strašného a absolutního, samotný základ reality.

Dopisy Martina Heidegera rodičům a sourozemcům dokazují jak hluboce byl filosof poznamenán lidovým katolictvím.

Matka mu zemřela 3. května v Meßkirchu. Ještě 30. dubna jí píše z Marburgu: „ … a denně se za tebe modlím, aby tvé utpení bylo snesitelnější. ‚Buď dobrým, život beží rychle.’ kladla jsi mi na srdce, když jsme se loučili.“ a mateřská slova se nezapomínají. „‚A aby to stálo za to, matko.‘, odpověděl jsem Ti.“

Prostá slova matky o pomíjivosti života se synovi zaryla pod kůži. Jsou výrazem lidového katolictví od jehož myšlenek se filosof sice dokázal oprostit, ale nikoli však od prožitku. Nedávno vydané Dopisy Martina Heidegera rodičům a sourozencům ukazují, jak vzdálen byl od Meßkirchu – hluboký vnitřní výraz namísto hledání překlenutí. Heidegger je rodinným člověkem, který si stýská po hornošvábské krajině, žehná se domovem, děkuje otci Friedrichu Heideggerovi (1851 – 1924), povoláním bednářem a zárověň kostelníkem, za hezké dětství.