BEETHOVENOVI

první housle touží, dovolávají se boha, mračna se rozestupují, bůh jim odpovídá, nešeptá, hluchému řve do ucha – tělo zůstává stát, ke kůru vyletí jen hlasy, klíč, který začíná tichem, je jediným klíčem k duši – šílený živel se vrací noční Vídní, sprostý a neurvalý, vzduch se chvěje jako boží dech, dovléci musí k psacímu stolu balvan na zádech –

Beethovene, slyšíte to ticho mezi tóny, když padáme ? když nás obklopí, naše duše zpívá ! – druhé housle touží, objeví se milující ruce, pozvedávají vše k Nebi, zlatem se zalévá země, nic neexistuje, čas je nekonečný ! – rozptýlím se ve chvíli, v níž mohu žít na věčné časy –

pomazat spánky výtažkem z durmanu, procítěně našlapovat kolem ohně, větvičky pod nohama praskají, z plamenů vylétnou vrány, možná až z horoucích pekel, bytosti, jež nikdy nespí, klovaly nám do očí, je lépe nevidět, než být hluchým? – v pohanské Svatyni Ohně pod Petřínem zní devátá symfonie – na chvíli zavřít oči, ať zaslechnem, co's nikdy neslyšel, jen ve své hlavě –

ve žhavém dni cesta je lemována vyprahlými těly, sám proti sobě stát na poušti, jako pouštní pes, vyprahlé tváře již nemají co říci, sám proti všem, smýkán démony – cestování hubí nádorové myšlenky, nemohu přece jen tak sedět, když mi hoří duše ! – i místa mají své paměti, kolem Malostranského náměstí cítím ze zdí Meyrinka, útlé bílé tuhé hnáty, dožadující se života – toho mého života ! – tak strašlivě porostla mi tvář vlčími chlupy! a Měsíc byl mi dán za oltář, a na něho teď vyji – nad řekou Vltavou, nakláním se z mostu, sousoší Svatých nade mnou drží stráž, žel bohu zachytnu se o rukáv, chce se mi křičet, chce se mi řvát! – všechny proti sobě bouřit, uhánět s porostlou vlčí kůží, daleko do hlubin lesů, výt nad útesy, tančit s přízraky magické noci, olizovat muchomůrky,

namísto toho Prahou se toulám, v uších Beethovena, mezi alejemi nočních lamp, v měděném listí Olšanských hřbitovů, v kabátě zaražené pěsti – šílený živel řve do noci, rád by věděl, kam před sebou utéci –

14. 11. 2013, Dejvice - Praha