často si říkám, co bych dnes dělal, kdyby mi bylo dvacet, jakými cestami bych šel, čemu bych věřil, po čem bych toužil, svůj život jsem nějak začal vědomě řídit ve svých devatenácti letech, když jsem se vrátil z Anglie, pár měsíců po ruské (sovětské) invazi a následné okupaci mé země, vědomě, protože jsem i za ten nedlouhý čas Anglii i Skotsko trochu poznal, i přátelskou pohostinnost obyvatel, ale nemohl jsem nevidět, že přesto přese vše budu stále a stále „pákistánec“, který není ve své vlasti, se svou vlastí v dobrém i zlém, s čímž bych žít nemohl („pane, na to, že jste Portugalec, mluvíte výborně anglicky!“), kde jsou ty doby, někde se snad ještě uchovala jedna fotografie, kterou jsem si z Londýna přivezl, stojím na ní na dvorku jednoho městského kláštera a před sebou v obou zvednutých rukou držím poslední vydání zdejších novin, s velkou karikaturou Dubčekova „vyjednávání“ v Čierne pri Čope, kde naproti němu už stojí na sovětské straně do dálky seřazené tanky, bylo mi právě devatenáct, kamarád-černoch (může se to slovo ještě říkat?) mi nadšeně sděloval, že mě „viděl v televizi!“, při demonstraci, ve které jsem šel poblíž mladíků-Angličanů, kteří na ramenou nesli velkou rakev, na

psal jsem onehdy na Facebook pozdrav Jiřímu Kuběnovi, básníkovi bítovskému, připomínající jeho osmdesátiny (narozen 31. května 1936, byla tehdy zrovna neděle Svatodušní, Josef Topol, víc jak o rok starší, se naopak narodil „na apríla“, 1. dubna, jako moje matka, říkávalo se o těch lidech, že nebývají v životě moc šťastní, tyto aprílové děti, má matka zemřela po těžké nemoci v nedožitých 56ti letech, Josef se se svým odvážným, s nádhernou sebeironií neseným životem vlekl déle, nepochybně také novější medicínské doby zde pomáhají, o čemž bych mohl svědčit košatě a bohatě svou vlastní zkušeností), tedy osmdesátiny Jiřího K., na něhož „společnost“ zcela kašle, a který tolik toho nese na svých bedrech, za „národ“ („co vlastně teď děláte, Mistře?“ ptal se kdysi J. K.

ještě o tom „bavení se“ o něčem, překvapil mě před několika dny v rozhlase náš velvyslanec při NATO (dřívější ministr obrany) Jiří Šedivý, který zastával pozici „mluviti“ o něčem či o něčem „diskutovat“, „bavení“ použil jednou ve smyslu bavení, kdysi voják-záklaďák, dnes politolog a vysoce postavený vyslanec země, uvažuju taky nad svým snad neadekvátním angažováním v „politických“ diskusích poslední dobou, není to vlastně proto, že jsem sám poněkud vojensky založen?

taky dávnou rubriku „Sestup a pád jazyka“ bych zde rád rozevřel, trápí mě ty věci neméně než dříve, i když jsou jiné, nová překvapení přinášejí, už není něco „nakonec“ nebo „závěrem“, všechno je „ve finále“, vzato z nějaké estrády? z televarieté? nevím, odkud na mě tyto deprese vystrkují rohy, objevuje se to prakticky v každém vyprávění lidí, kteří rádi „vyprávějí“, jistě tyto milé lidi nemůže ani napadnout, jak mě tímto klišé ubíjejí, tyto fráze, ustrnulá rčení, která kdoví odkud se objevila, bohužel svědčí o jisté duchovní lenosti, neúctě k jazyku předků, ke kterému se pro spěch doby už ani nevracíme, proč?

protože nepočítám s nějakým vydáním svých „sebraných spisů“ (už vyšly: před několika dny mi vzácný člověk, můj hlavní lékař-zachránce při mém pobytu na královéhradecké klinice, poslal na fotografiích vysoký štos tlustých složek mých lékařských záznamů mezi dubny 2015-2016 – váha 33,3 kg), předpokládám, že do tohoto obnoveného blogu budu vkládat i některé okrajově publikované, nebo nepublikované zcela, texty, na které třeba zrovna narazím nebo k nimž mě přivede nějaká všednodenní „nahodilost“ a o nichž vím, že už je nejspíš nikdy nikde nevyužiju, ne že bych necítil úctu a respekt k Petru Královi, ale vím, ať jsem napsal či napíšu v životě cokoli, že bych nějak podobně nedokázal vůbec se svým psaním zacházet, jako on pracuje při svých jistě obdivuhodných „souborech“, umořilo by mě to, ztratil bych chuť k jídlu, přestal bych zpívat, mluvit, žít, nic z toho nechci, budu pokračovat touto cestou, kterou jedinou – snad – jsem schopen garantovat, přátelé z revue HOST mi posílají každý měsíc jejich časopis, který mě udržuje ve „formě“ vůči současným literárním trendům („up to date“, jak už kdysi říkával pan J.

psal jsem onehdy, že k blogu se už nejspíš nebudu moci vrátit, z obavy před opakováním, „osobním klišé“, únavností „stařeckého skuhrání“, či kdoví ještě kvůli čemu, hlavně jsem tím chtěl šetřit případné čtenáře, ale zjišťuju, že mě to stále láká, ta živost, tkvění v přítomnosti, ba v okamžiku, který stále ještě na tomto světě zažíváme, byli za mnou zde předevčírem přátelé z rozhlasu, rozhodli se uvést na těch svých neviditelných vlnách ukázky z knížky, která vyšla před časem péčí přítele Dana Podhradského, svazku mých počátečních blogů z r.

Struktury ze slov, nevyjádřené subjekty, oznamovací věty … poetika Kristiny Láníkové nehýří složitými epitety, nýbrž se omezuje na oznamovací věty, pohledy z okna, intimní hygienu, záznamy pod kůží i na těle. Vše spojuje – volně řetězí slova. Vytváří syntakticky správné věty, které spolu snad ani nesouvisí. V prolukách, v pomlkách hledám významy, ponořuji se …

k díře stačí málo
ale být vedle je něco jako místo
kde se nakonec uvelebíš

protože vedle je nejblíž

Hledám cestu ven. Jedu vlakem. Naproti u okna sedí blondýna. Pod prahem slova protékají vědomím. Těkají. Kuplety bez příčinné souvislosti hýří bez konce a začátku. Bloudím labyrintem …

× × ×

v úzké škvíře za dřevěným ostěním pokoje
vlhne tkáň

blátem se obalíš ze zvyku

je slyšet, jak se mírně hloubí podlaha
jak málo stačí k díře
k větám kypřeným pod jazykem

vedle je nejblíž
v měkčích koncích prstů máš násobky jiných těl
tísní se v nich slouplá volná těla

vplazím se dovnitř s něčím ostrým nebo s něčím tvrdým

Pašerák šera přistižen letišti. Odhallili pasažéra, který se odbavil aniž k proclení přihlásil 20 000 cigaret. Muž ze Senegalu vyzvedl dva kufry a rázoval k zelenému východu – Nic k proclení. Paradoxně, aby zmátl čmuchaly, přibalil si na cestu 40 balení mátových bonbónů, karafiáty a česnek. Celní orgány ho vyzvaly ke kontrole zavazadel. Zabavili 100 kartónů cigaret, česnek snědli a zahájili úkony trestního řízení.

Může za to málo česneku? Pašero neboli šerosvit oxymoronu … se mu za/chvělo panděro hladopřesycení. Ty bláho! Měl pašovat dvacet tisíc česneků a krabičku cigaret, ale nějak se mu zatmělo. Za svítání na západě zamířil k zelenému východu, spatřil zelenou tvář a řekl si: Nekuř tu propagandu.

Kde začít? Logicky … Kde jsme skočili? Noc byla dlouhá a … Výpadky paměti spolu se záblesky z nevědomí tvoří vír myšlenek, tvrzení, vzletných cílů a žádných odpovědí. Následuje pozvolný dopad na DNO. Luboš Vlach na planetě Česnek medituje nad vztahem části k celku. Pozorovatel splývá s pozorovaným. Je nutné říkat vše doslova?

Výchozí nelogičnost údaje se projevuje ve svých chybách, rozdíl sám se stává ústředním bodem evidence ve vztahu esence a existence …

Při májovém úpňku sklízím byliny v hodině mezi psem a vlkem … práce je liturgií postmoderního člověka. Trhám černý bez a nasávám jeho vůni všemi póry. Každý obraz má své pozadí, každá láhev DNO a Káťa Brekekex slovo: