Václav Černý – Existencialismus a biologický optimismus

Já jsem v existencialismu, a již v předchozí a rovnoběžné renesanci kultu Pascala a Kierkegaarda, především živě cítil intuici slepé uličky, do níž zabředla soudobá civilizace, a oceňoval jsem jeho odmítání sterilního intelektualismu devatenáctého století, který kategorii pravdy nahradil kategorií racionálního vědění a potřebu splnění lidskosti (či spásy, říkají křesťané) polokomickou představou blízkého pozemského ráje řízeného vědecky. Vážil jsem si v existencialismu obnoveného pocitu tragické úzkosti a schvaloval jeho požadavek životní závaznosti a ručení životem. Marxistická kritika na existencialismu nesnášela, a po tři desítiletí vedla vytrvale svou, jeho „neangažovanost“ a „pesimismus“ životního názoru. Ve skutečnosti existencialismus angažovanost znal, ba hlásal, už proto přece, že proklamoval skutečnost lidské svobody, ale existenciální engagement byl po výtce mravní, kdežto marxistický čiře ideologicko-politický, záležel v požadavku sociálně-revoluční aktivity, toť vše. A co se proklamovaného marxistického optimismu, tak zvaného „budovatelského“, týče, to byl venkoncem starý liberální progresismus devatenáctého věku, víra v zákonitě nevyhnutelný pokrok, jejž – dodával marxista – zdržují jen kapitalističtí vykořisťovatelé, než za nimi zapadnou vrata tábora nucených prací. Jenomže u vrat právě rušených lágrů let 1938–45 a u pat ještě slabě čadících spalovacích věží se v takový pokrok dost nesnadno věřilo, příliš zřejmě jakýkoliv lidský pokrok, ba sama lidskost právě včera ožily teprve triumfem nad jiným absolutním optimismem, biologickým optimismem rasismu. Což bylo před všemi absolutistickými optimismy slibujícími budovatelský pokrok v nový svět, varování velmi důtklivé. V umění nabízeli marxističtí kritikové výměnou za existencialismus velmi imperativně socialistický realismus, […] vytýkal právě jejich protibudovatelsky těžkomyslný pesimismus. Pobídlo tě to, aby sis probádal všechny postupné formulace socialistického realismu počínajíc původní formulací Gorkého, v mnohomluvné matnosti objevilo jediné společné a pevné jádro, a to svým estetickým původem sahalo do staré realistické klasiky minulého věku, jejíž umělecká vzornost byla pouze doplněna sociálně- tendenční politickou užitkovostí. „Nové“ umění, bud starým realismem, ale oduševněným optimismem „proletářské morálnosti“! Probádals hromadu socialistickorealistických románů, abys přišel na kloub té proletářské morálce. Nenašels jiná charakterová a charakterizační měřítka než ta: proletář je tvor ideální, stálý, pevný, milující lidstvo a práci a nadevše věrný své třídě a jejímu boji. Namítls, že tohle všechno je přesně také obsahem morálky měšťákovy, takto odjakživa stylizoval svou idealitu i bourgeois. Odnesl sis pohrdlivou kritiku, že nejsi vůbec schopen myslit dialekticky, neboť mezi těmi zdánlivě totožnými morálkami je nebetyčný dialektický antagonismus jako mezi puškou v ruce revolucionáře a puškou v ruce kapitalistického policisty.

in Černý V.(1992): Paměti III (1945–1972) 110 – 111. Atlantis, Brno