V Brně na cíčku

Plný skleničky.
Prázdný skleničky.
Už není?
Máme, dáme.
Doléváme.
Mysl se prázdní a krev plní,
játra tvrdnou a chůze vlní.
Srdce se otevírá,
ale chlast ho nezaplní.
Sobota končí a my taky.
Dopíjíme.
Chceme věřit na zázraky.
Máme nápady, dáváme rady,
ale zítra zase nezbude vůle.
Celodenní kóma.
Skoro jako ze zásady
Sliby, chyby.
Jako ryby
v potoce se míhají tam a zpět.
Žádnou nechytíš,
rukama neulovíš,
prsty neudržíš.
Stejně jako skleničku,
jako zbytek vodky
usazené na víčku.
Zítra neupevníš
vztahy ani poličku.
Dnešek bude se ti zdát
jako skvrna
v životě i na tričku.
Jsme mrtvá zrna
v centru Brna,
co potkala se na cíčku.

jsou možná mnohem nádhernější hřbitovy,
a přec ten nad Brnem je nadevše mi milý (Vítězslav Nezval)

HLAVÁK VE 3 RÁNO

Bijou 3 v noci nebo už ráno
sedím na lavičce na hlavním nádraží
ta je studená jako led
vedle mě sedí bezdomovec
páchne jako starej pes
život vryt do masky tváře času
zpívá si tichounce aby nerušil
Knockin on heaven´s door
otočí se na mě usměje se
bezzubým úsměvem
šéfe nemáš ňáký drobný?
Mlčky mu dám dvacku
stejně je má poslední
taky klepu
a taky na něco čekám

Všechny chrámy jsou vztyčovány k větší slávě Boží; avšak Bůh je obecnina a žádný skutečný chrám nebyl nikdy učiněn slovem. Apoštol¹ procházeje Athénamy domníval se, že na čele oltáře spatřil – Neznámému Bohu – se dopustil se hrubé chyby. Takový chrám nikdy nestál. Náboženství nestačí abstraktní Bůh, domněnka, myšlenka. Náboženství potřebuje konkrétního Boha, kterého cítíme, kterého zažíváme. Existuje tolik podob Boha, kolik je jednotlivců. Každý jeden hluboko ve svých nejniternějších prožitcích skládá obraz z materiálů, které jsou zrovna po ruce. Akurátní katolický dogmatismus se omezuje na požadavek, aby věřící přijímali kanonickou formu Boha, ale ponechává volnost fantazii každého jednotlivého člověka, aby si představoval a cítil svého Boha. Taine² vypráví, že holčička, které řekli, že Bůh je v nebi, zvolala: „Na obloze, jako ptáci? Pak musí mít zobák.“ Holčička byla zajisté katolička; katechismus zobohlavost Boha nevylučuje.

(Překřížené matice Milana Haussmanna a Vlacha Luboše u koše)

Luboš Vlach: Zpětná zrcátka se začala strkat … Rezatý podzim je barvíř.

Milan Haußmann: Para ver una cosa hay que comprenderla. Než uvidíš, musíš pochopit. Uvidíš ji, pokud si ji dokážeš přebrat. Kdo nezažil, nemá páru … kontruji.

Luboš Vlach: Kontroluji?

Milan Haußmann: Esse est percipi. Esse est percipere. Přestali jsme někde u zpětných zrcátek.

Luboš Vlach: Zda to ZA to s tím couváním pře ne-pře … přehnaly se pixelem kolem pokroku.

Milan Haußmann: Jistým bodem počínaje není cesty zpět … mrtvý stav … politický, společenský zmatek, jehož jsme součástí, je projekcí hlubší biologické krize … Konec druhu homo. Všechny druhy jsou od početí odsouzeny k zániku, stejně jako všechny bytosti. Evoluce iluzí u homo sapiens nekončí.

vědci stále objevují nové krevní skupiny
vědci zmrazili světlo
vědci vypěstovali model embrya
vědci rozklíčovali jídelníček
vědci rozžvýkali naviják
vědci zvažují kličkující negativní sekundu
seniorka z Číny kvůli bolestem zad snědla osm živých žab
vědcům uniká seriózní důkaz
vědkyně jsou svědkyně kinetiky náboženských vůdců
vědci neví kam až je ten výzkum ZA zavede
vědci se snaží porozumět řeči zvířat
vědci zvěstují návrat

Otče náš. Otec – je živý Duch křesťanství. Bůh je Otec a láska. Otcem je nám, ne mně. „Ach můj Bože!“

Posvěť se jméno Tvé. Neslyšíme než chvály. Vše k tobě směřuje, neboť skrze tebe přijde pokoj a zahyne pýcha.

Přijď království Tvé – Přijď, sami do něj nevejdeme. Bez milosti nedosáhneme ani království ani věčného života. Co je milost než cesta, která nás směřuje k Bohu? Slovo sestoupilo, vtělilo se v Marii a stalo se člověkem, aby přineslo království a věčný život. Lidé nešli za Slovem, člověk nevystoupal k Bohu, nýbrž Bůh skrze touhu k němu sestoupil. Přišel k nám, ke mně ne.

Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Nejvyší forma odříkání a smíření … na zemi – v království skutečnosti, jako v nebi – v království Ducha.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Dnes, právě dnes. A co zítra? „Nepečujte o život svůj, co byste jedli a co pili, ani o tělo své atd.“ Žijme, jako bychom měli právě zemřít. Socialismus.

A odpusť nám viny naše, jakož i my odpouštíme vinníkům našim. Naši vinníci? Čím jsou nám povinni? Toto či tamto – vše pochází od Pána. Je tamto, co mi dluží? A já jsem povinen za vše, čím jsem, sám sobě.

I neuvoď nás v pokušení. Nespoléhej na vlastní síly, neboť kdo miluje nebezpečí, v něm zahyne.

Ale osvoboď nás od zlého. Svobodu, jenom a jenom svobodu bychom měli chtít – být osvobozeni. Pán ví, že zlo je v nás, ne však zlo, které za zlo považujeme. Proto neprosme o osvobození od toho či tamtoho, ale v těchto několika slovech, vzešlých ze srdce, je každá prosba prostá nečisté a marné žádosti.

(Miguel de Unamuno: Diario íntimo)

odpověď na libovolnou otázku
se zjeví, když přestaneš klást otázky
vypustíš z hlavy slovo otázka …
vyvětráš, ale zápachu se nezbavíš …

slovo pro slovo je slovo
modelka miluje extrémní extravaganci
pokusila se uhasit světlo
a zažehla požár
agresivní mravenci
se rychle šíří
superkolonie …
už je nebudeme schopni vymýtit

J. G. hledá, hledá; rád by našel – nikdy však nenalezne – něžného, úplně bezmocného nepřítele... Klátí se jako třtina ve větru, rysy neurčitý, bez tváře. Nepřítele, kterého smete jedním výdechem; předem poníženýho otroka. Na pokyn sedne, na pokyn lehne … předem poraženýho nepřítele: slepýho, hluchýho, němýho. Bez rukou, bez nohou, bez těla, beze srdce, bez pohlaví, bez hlavy. Zkrátka vnitřního nepřítele. Obraz vlastní zvrhlosti – příliš zpohodlněného, aby toho využil. Potřebuje úhlavního nepřítele, který ho naprosto návidí – zcela, úplně, bezprostředně. Nepřítele … poddajného poddaného, předem poraženého, nesmiřitelného. Ne přítele. Nepřítele. Úhlavního nepřítele. Ne přítele. Ryzího, bez poskvrny. Barva? Svěží zelená a jako zralá višeň fialová. Postava? Mezi náma … Nepřítele. Ne přítele. Hledám bezbranného nepřítele připraveného předem kapitulovat. Dám mu vše, co dát dokážu: rány, podrazy, kopance. Nechám ho napospas hladovým toulavym psům; jíst anglický jídlo; chodit do Sněmovny lordů a Buckinghamskýho paláce, vyšukat prince Philipa, být princem omrdán; bydlet měsíc v Londýně, oblékat se jako já, spát u mě doma, bydlet u mě: Hledám úhlavního nepřítele.(Jean Genet: L'ennemi déclaré)