Plné řádky prázdných lahví – Martin Neužil

V Brně na cíčku

Plný skleničky.
Prázdný skleničky.
Už není?
Máme, dáme.
Doléváme.
Mysl se prázdní a krev plní,
játra tvrdnou a chůze vlní.
Srdce se otevírá,
ale chlast ho nezaplní.
Sobota končí a my taky.
Dopíjíme.
Chceme věřit na zázraky.
Máme nápady, dáváme rady,
ale zítra zase nezbude vůle.
Celodenní kóma.
Skoro jako ze zásady
Sliby, chyby.
Jako ryby
v potoce se míhají tam a zpět.
Žádnou nechytíš,
rukama neulovíš,
prsty neudržíš.
Stejně jako skleničku,
jako zbytek vodky
usazené na víčku.
Zítra neupevníš
vztahy ani poličku.
Dnešek bude se ti zdát
jako skvrna
v životě i na tričku.
Jsme mrtvá zrna
v centru Brna,
co potkala se na cíčku.

Cesta do Vang Vieng

Vidíte ty vodní buvoly,
kteří támhle pijí z potoka?
A ty kopce.
Ty obrovské na obzoru čnějící zelené kopce
pokryté palmami a monstrózními keři
jako divoký účes samotné matičky Země.
Opravdová tropická džungle
rozprostírající se na stovkách tisíců hektarů
a pod ní malé domečky
ze starých cihel
a malí tmaví lidičkové s velkými srdci
a hřejivými úsměvy
a s ledovým limetkovým džusem.
Tady určitě napíšu skvělou báseň
a jestli ne
tak to tady bude stejně všem fuk.
A mně taky.

Být hvězdou

Sedím na kopci u moře.
Je teplá letní noc a já otevírám x-tou
plechovku piva
a koukám na potemnělé kaskády domků
a apartmánů pod sebou.
Postupně všechny zhasnou,
i výlohy zhasnou,
i bary s drahým pitím
a obchůdky s korálky a olivovým olejem.
Recepce kempů taky zhasnou
a taky lodě a bójky
a nakonec zhasne i moře
a taky lidi a zvířata.
Všechno zhasne.
Jenom hvězdy ne.
Ty budou svítit až do rána,
než je vystřídá slunce.
Myslím, že udělám přesně totéž
a vychutnám si ten pocit
být aspoň na chvíli
hvězdou.

Koloběh

Okno se otevírá
a květináč letí na zem.
Rozpadá se na kusy.
Tma je čím dál později,
ale zima čím dál dřív.
Žížaly umírají na podvýživu.
Těžko se sedí venku
a chytá inspirace.
Do špinavýho dvora
za tebou múza nepřijde,
není slepá ani hloupá jako ty.
I mozek potřebuje rozcvičku.
Čtyři série intergalaktických
neuronových dřepů,
ale závaží starostí si, ty vole,
nevěš na ramena ani na bedra.
Když to nedává,
tak se na to vykašli,
králíci taky neprcají každý den.
Jabloně dnes kvetou příliš tiše
a pivo už se ti nese a je nudný
a cigáro je nudný
a lak stolu je taky nudnej
stejně jako ta servírka je nudná.
Chce mít po šichtě
a pak sedí večer doma
a lituje se, že neví,
co se sebou a že je tlustá.
Dej si jedno se mnou,
holka, uvidíme, co přijde,
říkám jí a ona zdvořile odmítá.
Zachází dovnitř
a za chvíli slyším,
jak lomcuje kličkou.
Okno se otevírá,
květináč letí na zem
a rozpadá se na kusy.
Tak je to pořád dokola.

Nenadálá nevánoční nenálada

Táhnu svůj pytel s kamením
večerními ulicemi města.
Vyhýbám se přitom krysám.
Smutní lidé se odrážejí
ve veselých výlohách
prosincových slev
a Vánoce nám padají na hlavu
čím dál dřív
a silněji.
Každoroční přípravy
na festival marnivosti
jsou v plném proudu.
Zdravím cestou bronzového
prezidenta osvoboditele,
na jehož odkaz serou holubi
i voliči.
Dopiči… 
odpověděl mi.
Nejhezčí věci v životě
jsou asi zadarmo,
ale ty nejlevnější nás
většinou stojí nejvíc.
A tak smířlivým hlasem
prosím Ježíška,
ať posune nebe výš
abych se alespoň jeden rok
přestal dívat na Vánoce spatra.

Jsi fajn společnost do vlaku

Dělíš se se mnou o svačinu z krabičky,
vykládáš mi vtip a podáváš pití
z baťohu nad námi.
Jsi krásná.
Když průvodčímu spadne čepice,
směješ se mu jako já.
Bereš si ode mě čokoládu
výměnou za úsměv.
Čteme spolu zprávy.
Jsi fajn společnost do vlaku.
Škoda jen, že vymyšlená.

Knihovnička

Po letech záblesk.
Teda spíš to se mnou párkrát třísklo
o tvůj stůl.
Randíčko na dece
s flaškou sektu
jako v osmnácti.
Nesložím ti tu nejlepší báseň,
ale zapálím ti cigáro
a pomůžu ti z bláta.
Vansky už si umyješ sama,
má knihovničko.
Štěstím bez sebe.
Zdá se, že až moc.
Štěstí znamená střepy.
Člověk si dává pozor na kudly v zádech
a nevšimne si, že tančí na kusech skla.
Život funguje jen v ostré verzi.
Srdce a rozum si nikdy nerozuměly.
Jako nevlastní sourozenci.
Ptačí polibek pálí na tváři.
Tvůj účes i účet visí na vlásku,
ale za odvahu teď zaplatím já.
Nechceš v životě o nic přijít,
a přitom přicházíš o to nejcennější.
Sbalil bych ti na tu cestu životem svačinu,
ale ty bys ji stejně nechala na parapetu.
Pomalu se stmívá.
Zapálil jsem ti svíčku
a zůstal jsem vosk.

Poutník 12°

Nekonečný poledne,
odpoledne, večer, den, měsíc, rok.
Myšlenky rotují hlavou jako galaxie
a moje hlava se jimi pěchuje.
Odstředivá síla mozku je tlačí ven.
Na ventilu je napsáno Poutník 12°.
Večeřím řádky knih,
které psali bohové na starých strojích.
Moje pero jsou doteky prstu
na svítící plochu telefonu.
Je to ubohý, ale funguje to.
S každým dotykem obrazovky
se dotýkám sám sebe.
Dloubám se a tlačím ze sebe bezmoc.
Zatracenej lidskej nezájem.
Necháváme na sebe svítit mozaiky reklam
a světlo knih překrývají deky na koupališti.
Padám dírou v té dece
a snažím se chytat dobrých básní,
kterých je dnes tak málo,
jako rozumu ve společnosti.
Přímá úměra.
Vážení současní básníci,
píšete, plácáte, publikujete.
Jako já.
Nejsem výjimka.
Jsem smutná slza ztracená
v proudu blitek doby.
Nejsem lepší ani horší.
Jsem klacek plující řekou,
zachytávající se nánosu úspěchu,
selhání,
lahví,
sexu
a dekadentních zpráv
v prostoru a čase.
Jsem tady, tak mě miluj,
anebo se na mě vykašli, to je taky fajn.
Chtěl bych být všechno,
a nejsem nic – v tom si rozumíme.
Obdivuj a nezáviď.
Poslouchej a nemel.
Objednej a zaplať.
Buď člověkem.
Bud fajn.
A neser.

Letí to

Na tiketu sportky
se ti objeví nevýherní čtyřlístek
a v peněžence sotva na tři piva.
Je to smůla, nebo seš to ty?!
Cigáro si taky musíš vysomrovat.
To nevadí.
Taky mi bylo devatenáct.
Prázdná kapsa a srdce plné nadějí,
a než se všichni nadějí,
klidně platíš za celej stůl
a naděje jsou přitom zahrabaný
v koši se špinavým prádlem,
který si už léta pereš sám.
Život se překlopil
jako přesýpací hodiny
naplněné absurditou.
Na chatě v údolí,
z něhož nad ránem stoupá pára
jako kouř z prvního cigára,
sestoupí z nebe Bůh a zeptá se:
Udělal bys v životě něco jinak?
A ty odpovíš:
Letí to.

Setkání po letech

Sedím na gauči v potemnělé místnosti
a hudba je těžší než vzduch.
Kamarád už dávno usnul
pod tíhou piv a panáků
Jacka Danielse.
Na skříni leží jeho stará kytara.
Probrali jsme všechno.
Vlasy, prsa, zadky
a další problémy týkající se holek.
A pak jsme pili na radost
ze zakázanýho setkání.
Bylo dvacátýho ledna 2021.
Kdysi jsme spolu řádili na pódiu,
potom na baru,
potom už jen po telefonu
a pak jsme se skoro pět let neviděli.
Neměli jsme čas.
Blbost.
Blbosti.
Oba jsme se jim oddávali
8 000 kilometrů od sebe.
Dneska jsme oba stejný dřeva,
jen s novými letokruhy.
Stejné akordy, jen na jiné pražce.
Stejný prstoklad, jen v jiných postelích.
Jiná je značka alkoholu, ale stejný trable,
jiný věk, stejný otázky,
jiné tóny ve stejných rozladěných hlavách.
Ani jeden jsme nedospěli.
Nikam.
Vlasy, prsa, zadky, problémy
a pořád dokola… 

V záři reflektorů

V Brně je jedno,
jestli sedíš mezi bezdomovci,
anebo máš k večeři bohatý raut.
Nikdo z nás nemá jisté, že o půlnoci
tam v centru neskončí pod koly aut.
Jednou se blbě se rozhlídneš a tečka,
další tvůj krok nemíří na chodník.
Funus ti nasvítí lampy z eSUVéčka
a zbytek zařídí černý nárazník.
Na starých náměstích,
kde kočičí hlavy dláždí cesty
a kde blbci v drahých autech
jezdí bez dozoru,
když na obloze nad Špilasem
svítí hvězdy,
každý má šanci na slavný konec
v záři reflektorů.