Nové zápisy – Čtvrtek 19. dubna 2012

stěhuju některé knihy do bezpečí před mým způsobem života, nebezpečným, skládám do krabic, odvážíme, právě chystám nějaké větší formáty, abych na jejich místo mohl umístit v „komíncích“ knihy právě čtené, beru do rukou Whitmana, velkou krásnou, růmělkovou s modrým tiskem, knihu z dílny nakladatelství Jaroslava Podroužka: Demokracie, ženo má! (Praha, 1945), koupil jsem ji kdysi za 50 korun, je to výbor ze „Stébel trávy“ v překladu Pavla Eisnera, a malé razítko prozrazuje, že pochází z knihovny architekta Fr. Kal(i?)vody z Brna, značeno „archiv 2251“, kde jsi, kulturo knižní? kde jsi, dobo, kdy architektové četli Walta Whitmana!? a ukládali do archivu k vzácnostech, k potřebnostem? kniha velká, formátu 22 × 26,5 cm, otvírám namátkou, prohlížím krásnou, vzdušnou sazbu, po té, co přečtu závěr Eisnerova stručného, básnického medailonku – „…Roku 1873 záchvat mrtvice. Vykřesá se z následků, usídlí se v životním prostředí dost chudičkém v Camdenu ve státu New Jersey, trochu slavný, trochu pověstný, trochu vykřičen. Tam náhlá i tichá smrt, za prudkého lijáku, který zaplavil podjarní den.“ – padnou mi oči na stránku s básní Když někdy jsem s člověkem: „Když někdy jsem s člověkem, kterého rád mám, vyvře mi vztek strachy, že plýtvám neopětovanou láskou, / dnes však si myslím, není neopětované lásky, mzda přijde tak či onak / (já žhavě miloval jednoho člověka a má láska nebyla opětována, / však z toho jsem napsal zde ty písně).“ – … trochu vykřičen… – nesmírně ke mně vždy mluvil (mám i stařičký překlad Vrchlického v květinové, „polštářové“ vazbě!), a není tomu jinak ani dnes, když lety už trochu zchvácen, skládám knížky do bedny, doufám, že naposled –
19. 4., Brno, Alfa Passage, 19:10