Blogy

Středa 29. června 2016

před několika dny jsem dal skrze Facebook na internet takováto slova: napadla mě včera taková věc, budu to muset nějak blíže prozkoumat, čím to je, že na negativní, poněkud naději postrádající statusy a zprávy je reagováno většinou „pozitivně“ (t. j. na podporu této negace), ale pokud je původní zpráva pozitivní, nadějeplná, odvděčují se jí „diskutující“ většinou výkřiky negace, zatracení či ještě stručnější vulgaritou, – anebo se mi to nějak samému posunulo? (asi jako u kritiky, kdy má člověk chuť reagovat především na něco, co ho dráždí) – přítel-muzikant Milan Holeček mi odpovídá: Asi před pěti minutami jsem myslel na něco podobného, Eriku. Já se asi poměrně často usmívám, někdy i dost se usmívám, ale mám za to, že spousta lidí to nemůže vystát. Asi především těch, kteří jsou zachmuření. Nepokládají asi můj výraz za projev vstřícnosti, ale spíš za výsměch jim samým.

Úterý 28. června 2016

po té, co jsem v r. 1968 definitivně opustil Ostravu, jsem se do ní vracel už jen sporadicky, v době „normalizace“ jen na krátké návštěvy u příbuzných v Porubě, po r. 1994, po smrti mého otce, už prakticky vůbec, přitom od toho r. 68 jsem už ani nenavštěvoval střed Ostravy, nýbrž jen periferie, do středu města jsem se dostal opět až několik let pro r. 2000 – a zjistil jsem, že Ostrava, jak jsem ji znával, jak jsem ji žil, neexistuje, zmizely celé ulice, bloky domů, z nichž některé jsem v mládí i v dětství navštěvoval, byly nahrazeny hirošimskými trávníky, bez cíle, beze smyslu, jen na obsazení prostoru, který už není, byl jsem zděšen, a bohužel jsem to i takto naznačil přátelům, s kterými jsem se tam nově setkal, ale jakýsi stud mě jímal, a později už jsem o tom nebyl schopen mluvit vůbec, město, které jsem miloval a miluju, už není, –

Pondělí 27. června 2016

něco o kouření, jak mě napadá ke včera viděnému pěknému obrázku starých krabiček desítkových cigaret, byly tam „Astry s filtrem“, „Detvy“, „Startky“, „Lipy“, „Letky“ a „Partyzánky“, jak zdávna povědomá heraldická grafika! všechny z nich (kromě Detev) jsem kouřil (byly ovšem ještě např. „Globusky“ nebo „Džunky“, které jsem znával, a také čas od času i ochutnal), bývala v kouření tehdy ještě jakási dávná magie, obřad, něco jiného než „nepěkný zlozvyk“, s kterým vytáhli moralisti a dnes milovníci všech možných „zdravých způsobů života“ světa, rodiče kouřili ještě dutinky, babička (matka mého strýce a kmotra), které jsme říkali „Pražská“, pak Partyzánky („Jarko, skoč mi, prosím tě, koupit cigarety!“ – „cigarety“ znamenalo „Partyzánky“, nejlépe dvacítky, a současně to samo sebou znamenalo „karton“, těchto jemné krémových krabiček s pobledle červeným diagonálním nápisem a oříškovou chutí, které jsem nakupoval v libinském hostinci U Hanáků), tato babička kouřila, kam moje paměť sahá, jen při jedné z posledních příležitostí, kdy jsem ji viděl, při jakési rodinné oslavě, jsem najednou zpozoroval, že už to nejsou Partošky, nýbrž filtrované „Filtry“, babi, co se stalo?

Neděle 26. června 2016

včera mi po dlouhé době volal Pavel Z., nějakou dobu taky putoval po nemocnicích, teď prý „už je Praze“, snad se zase vykřeše ke svým krásným a drásavým interpretacím sebe sama a světa kolem i za, s výbornými muzikanty, jednou mi jeden z nich – na můj dotaz, a co že zase hraješ s Pavlem? odpověděl jednoduše: víš, tady to má smysl, v tom jsme si určitě vždycky rozuměli, právě ty věci na hraně, tetelící se v holé existencialitě, mají smysl, vzpomínám si na jedno Pavlovo vystoupení v olomoucké Ponorce, někdy v roce 2010, když jsme vydali jeho knihu „Pohádka se špatným koncem“, upravovali jsme tu knížku tehdy dost svépomocně, a „ilustrace“ vytvořil – protože se mi text jevil jako přímo návod na jakýsi „komiks“ – tehdy třicetiletý malíř Martin Jabůrek, a protože na to vystoupení se nám nepodařilo sehnat muzikanty, zařídili jsme aspoň velkou projekci Martinových obrázků, vytvořených v počítači jakýmsi „digitálním kreslením“, přijel jsem tehdy sám do Ponorky trochu pozdě, opatrně jsem otvíral těžké vstupní dveře, abych nerušil, slyšel jsem Pavlův naléhavý a životem kultivovaný hlas, hospoda – jak jsem posléze zjistil nabitá – byla ticha jako o zavíracím dnu (který tuším ani v Ponorce není), takový klid v plně obsazené hospodě-pivnici jsem ještě nikdy nezažil, a Pavel četl napjatému publiku svou poslední pohádku, a za ním se v pomalém sledu objevovaly na velkém projekčním plátně zvláštně dramatické a inzerátově graficky čisté kresby v černé a krvavě červené,

Sobota 25. června 2016

hodně se teď mluví o Anglii, o Skotsku, mluvilo se o ní výrazně taky začátkem května, když Leicester City získalo anglický fotbalový titul, sympatičtí outsideři, kteří loni bojovali o záchranu v nejvyšší soutěži, letos zametli se všemi věhlasnými megakluby, chlapíci hrající v městě nevětším než Ostrava, pohřbívali tam taky nedávno v místní katedrále ostatky krále Richarda III., a najednou k tomu ještě toto, sázkové kanceláře musely vyplácet kurs 5000 : 1, podobně nasazená prý byla sázka na to, že Elvis Presley ještě žije nebo že lochnesská obluda ve skotském jezeře není výmysl, rád bych se k Anglii a jejímu duchu trochu vrátil aspoň tímto trochu dílčím způsobem: v létě 1968 jsem byl v Londýně na jednom fotbalovém zápase, hrálo právě Leicester City s Queen’s Park Rangers, Leicester, tuším, byl tehdy v červeném, atmosféra ve fotbalovém kotli neobyčejně působivá, „bubeníci“ s ohromnými vojenskými bubny přehozenými přes vnitřní bariéru stadionu a při sebemenší vhodné příležitosti do nich bušících jako o život, na ochozech amfiteátru hlava na hlavě, mezi lidmi se proplétali záchranáři v uniformách, jako nosí pošťáci, a každou chvíli někoho zkolabovavšího odnášeli na nosítkách, do toho –

Pátek 24. června 2016

oslovují mne dnes facebookovskou zprávou přátelé humpolečtí, zda bych nepřispěl něčím k jimi na podzim organizované výstavě na připomenutí pěti let od smrti Ivana Martina Jirouse, přislibuju něco velmi neurčitě, protože nevím, jak na tom budu za měsíc za dva, samozřejmé zdraví už pro mne na tomto světě asi nikdy nebude samozřejmé, mám zde také jen opravdu menší fragment mých počítačových archivů (flashky se poztrácely při mých přesunech z postele na postel, z města do města), hledám něco vhodného, neznámého, nenacházím téměř nic, až přes pověstný google nacházím svůj text k odhalení pamětní desky I. M. J. v Humpolci v září 2014, – zase „starý dobrý Josef“ (Jindrák) se svým („i obešel já…“) Polí 5 mě zachraňuje, odtamtud teprve vytahuju samotný text – delší verzi toho, co jsem pak u Magorova památníku v Humpolci četl:
Osoba Magor
(Text k odhalení pamětní desky Ivanu M. Jirousovi městem Humpolcem 27. září 2014)

Čtvrtek 23. června 2016

nikdy jsem se nestaral o svoji „literární kariéru“, tímto problémem jsem se nikdy nemusel trápit, bylo to jasné, už od podzimu 1968 jsem měl jasno, což ještě během roku 1969 dospělo do uklidňující definitivy, z vlasti okupované cizími vojsky pro mě už jednoduše nebude úniku, jakož mi nadále bude určena role „zůstat zde“ a dělat to, co mi temperament a svědomí dovolí, ale zde a ne-jinde, klid a mír v duši, mikrosvět, který jen někdy v roce 69 byl narušen zásilkou-přihláškou ze Svazu československých spisovatelů, „mladý příteli, známe Tvé dílo…“, dodnes nevím, kdo za tím tehdy mohl stát, podepsán byl (kdo si dnes vzpomene?) Donát Šajner, myslím, že jsem ten papír kdesi teatrálně roztrhal, ale už si detailně nevzpomínám, bylo vše tehdy tak zřetelné, jasné, a v mém mikrosvětě nebyly pochybnosti, v roce 1965 mi byl šestnáct, a do r. 69 jsem prožil nejspíš nejkrásnější léta svého života, jak jinak, když je vám šestnáct, osmnáct, dvacet?

Středa 22. června 2016

(přepadly mě dnes v noci horečky, což se pak v průběhu dne muselo řešit mým převozem na specializované oddělení, vše se začíná stabilizovat, jen doufám, že se toto mé psaní nebude jevit jako „psaní z horeček“ – nahrávka na smeč stoupencům „přímé demokracie“ a „mladé levice“) vynořila se mi na Facebooku diskuse na podivné téma – „hřích“, ptá se prvopočáteční tazatel: „Ze všech stran slýchám, hřích, hřích, hřích, co ale je hřích? Může ho někdo definovat? Je hřích jenom záporný, nebo i kladný?“ no, já to sice neslýchám „ze všech stran“, ale možná právě proto jsem si dovolil stručně reagovat – prosté „vědomé překročení zákonů Božích“, kde se ztrácí pojem hříchu, ztrácí se pojem dobra i zla, vše končí v relativnu, ale v něm se žít nedá, G. K.

Úterý 21. června 2016

často si říkám, co bych dnes dělal, kdyby mi bylo dvacet, jakými cestami bych šel, čemu bych věřil, po čem bych toužil, svůj život jsem nějak začal vědomě řídit ve svých devatenácti letech, když jsem se vrátil z Anglie, pár měsíců po ruské (sovětské) invazi a následné okupaci mé země, vědomě, protože jsem i za ten nedlouhý čas Anglii i Skotsko trochu poznal, i přátelskou pohostinnost obyvatel, ale nemohl jsem nevidět, že přesto přese vše budu stále a stále „pákistánec“, který není ve své vlasti, se svou vlastí v dobrém i zlém, s čímž bych žít nemohl („pane, na to, že jste Portugalec, mluvíte výborně anglicky!“), kde jsou ty doby, někde se snad ještě uchovala jedna fotografie, kterou jsem si z Londýna přivezl, stojím na ní na dvorku jednoho městského kláštera a před sebou v obou zvednutých rukou držím poslední vydání zdejších novin, s velkou karikaturou Dubčekova „vyjednávání“ v Čierne pri Čope, kde naproti němu už stojí na sovětské straně do dálky seřazené tanky, bylo mi právě devatenáct, kamarád-černoch (může se to slovo ještě říkat?) mi nadšeně sděloval, že mě „viděl v televizi!“, při demonstraci, ve které jsem šel poblíž mladíků-Angličanů, kteří na ramenou nesli velkou rakev, na

Pondělí 20. června 2016

psal jsem onehdy na Facebook pozdrav Jiřímu Kuběnovi, básníkovi bítovskému, připomínající jeho osmdesátiny (narozen 31. května 1936, byla tehdy zrovna neděle Svatodušní, Josef Topol, víc jak o rok starší, se naopak narodil „na apríla“, 1. dubna, jako moje matka, říkávalo se o těch lidech, že nebývají v životě moc šťastní, tyto aprílové děti, má matka zemřela po těžké nemoci v nedožitých 56ti letech, Josef se se svým odvážným, s nádhernou sebeironií neseným životem vlekl déle, nepochybně také novější medicínské doby zde pomáhají, o čemž bych mohl svědčit košatě a bohatě svou vlastní zkušeností), tedy osmdesátiny Jiřího K., na něhož „společnost“ zcela kašle, a který tolik toho nese na svých bedrech, za „národ“ („co vlastně teď děláte, Mistře?“ ptal se kdysi J. K.

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 

Nejbližší akce