(dialog Milana Haußmanna s Lubošem Vlachem)

kolovrátek, kolo/vrat, poskakuje nitě útěk sudičky od kolovratu bílého hada … růžový šum bezpochyby k růžovýmu tanku patří. Posluchače dovádí do nirvány, ataraxie, na práh … na dno a do dna. Kecy nás nezachrání. Zbývá urvat, co se dá: Hospodáři štědrovku, kravám po výslužce, kohoutovi česneku, hrachu jeho družce. Toč se a vrč kolovrátku. Zpod pásů … lítají nitě praskají kosti, torza mrtvých ptáků … ať je to ZA náma … Má cenu si klást nepříjemné otázky? love lva zove nebe a bule v klíně about pink noise v kině je jak v tropickém deštném pralese opium trhu kadilo myrta jmelí svět na všech stranách je na mizině, život je podnik, který nekryje výloh trhem i nadhozem docela rozhozen promluvila zem rázem vidí ušima porodila synestezii, inženýra duší, transvestitu moderátova móda MOD DIV ZEN česnek je sen žen ur spermie vejce ta zmije vyseděla vle/zla … vle – na zeleném proutku ty vole hromnice v(-ů-)le zažehla vlezla si že do že/zla věčný oheň přímo v koruně kuročka Rjaba adamně do palice konečně mně mne má co chtěla na mne torzo jemně mne fénixova těla

Vědci oživili z ledu obří virus starý 30 000 let
Vědci se mýlili, zabijákem srdce jsou cukry, ne tuky
Vědci zjistili, co žena chce, ale ona si to rozmyslela
Vědci zjistili šokující tajemství o dívčích prsech
Vědci zjistili, že rostliny vědí, když jsou pojídány
Vědci natočili, jak samec rodí mládě
Vědci přečetli biblický text

V zahrádkářské kolonii Pokroku začal podzim. Vzduch se ochladil. Navečer se objevilo slunce a rozehrálo barvy. Mezi svazky ležel kroužkový blok osmerkového formátu … bankovky se z něho nesypaly, zato lístky z kalendáře, které si zůstavitelka systematicky schovávala. Svědomitost o to zarážející, že je zpravidla nalepila, a tak neutonuly, nerozptýlily se zbůhdarma v propasti … Žloutnoucí listí se pozvolna snáší a trávník pestří ocúny … Hledejte Pána a vaše duše bude živoucí. Poznejte poznatelné, poznejte poznané! Skrývá se … a poznáním se ho učíte znát v celé nezměrnosti. Hledejte neustále jeho jeho podobu. Ukojí hledající a nálezci se zjeví, aby se rozptýlil v dalším hledání. Proto už nestačí, jako dříve, opakovaně hledat jeho podobu, učení samo nestačí k poznání pravdy, ale teprve tam, kde si člověk sáhne na dno, začíná … Pravil prý Augustinus. Kdo ví? Pomalu se stmívá. „Na začátku jsem si myslela, že je potřebné obracet lidi na víru. Dnes vím, že mým posláním je milovat.“ svědčí Matka Tereza z Kalkaty v úterý 25. června 1980. Dny se krátí …

udělal jsem dnes zvláštní zkušenost-experiment s textem, v polospánku a částečně i mimo jakékoli vědomé formulování, opisoval jsem několik větiček z malého bloku, dost nečitelných, protože psaných téměř potmě, a asi ve dvou třetinách tohoto ještě jakž takž smysluplného psaní, kterému se dalo porozumět, i když stěží se mi ten smysl ze zapsaných slov lovil, ale asi v poslední třetině se mé vědomí zlomilo a od textu a jeho obsahu se někam vzdálilo, někam jinam (po horizontální i vertikální trase), aniž bych o tom věděl a mohl to ihned reflektovat, ale přitom jsem stále ještě psal (plnicí pero a pevný blok maje v rukou) tu poslední třetinu textu, která tam už obsahově ale nebyla, zapsal jsem vše, ač netuším podle čeho, protože obsah byl vypsán kompletně již v těch předešlých dvou třetinách textu, ta poslední už byla o něčem úplně jiném, ale psaná taky už kompletně ze sna, implikujíc jakýsi obsah už ne reálný, nýbrž spíš obsah toho snu, –

v životě jsem zničil asi pět mobilů, všechny byly moje, většinu z nich jsem utopil, a většinou v pivě, stalo se to zpravidla v nějakém non-stopu, třeba jako v jednom ž.-ském jsem se na baru kvůli čemusi (spravedlivě) rozhořčil, telefon byl pěkný, můj první, velký, vypadal jako panda, černo-bílý, ale v tom rozčilení to byla první věc, vůči které se obrátila ta má chvilková zášť, protože tyto telefony jsem tehdy z hloubi duše nenáviděl, ač jsem takový jednoduše k práci už taky potřeboval, pořídil jsem si ho od kohosi asi za tři stovky, pokud si vzpomínám, ale skončil chudák tak, že potupně spočinul na dně půllitru, samozřejmě že jsem se z toho později vzpamatoval a telefon „zachránil“, ke kamarádovi, šikovnému opraváři takových věciček, hned spěchám s prosbou o zprovoznění, prohlíží aparát dlouze, rozebírá, kroutí hlavou, po chvilce říká (nejspíš žertem, ale těm věcem nerozuměje, bral jsem to ve vší vážnosti), „a co to bylo za pivo?“ – „dvanáctka, Bernard,“ odpovídám nejistě, „tak to je marný, – kdyby to byla tak nejvýš desítka…“

psal jsem včera o Claudelovi, dnes budu pokračovat, tyto hovory, které v českém překladu vydalo velezasloužilé nakladatelství Triáda, poskytl Claudel – rovněž spisovateli, velmi ostatně obeznámenému s jeho dílem – Jeanu Amrouchovi (1906-1962), bylo tehdy Claudelovi už dvaaosmdesát let, ale z ničeho není ani náznakem patrná nějaká ochablost, nespolehlivost paměti, naopak básník velmi dobře a přirozeně drží kontinuitu svých myšlenek současných, jakož přesně a logicky vysvětluje ty minulé, postoje, domněnky, snahy, je to četba – a snad nejen pro literáty – velmi poučná, minule jsem psal o Renanovi, který velmi ovlivnil jeho mladistvý pohled náboženský, od něhož se však logikou tvůrcova temperamentu a vážnosti v hledání přesto postupně a nezadržitelně schylovalo ke konverzi, příčiny byly velice zajímavé, vpravdě básnické, což odpovídá konec konců komplexní „stavbě“ člověka, který se nevleče jen skrz dennodenní užitečnosti, nýbrž rovněž tíhne k umění, ke kráse, k nadějeplným bezbrannostem, které život nasvětlují jak do hlubin, tak k nebesům:

pokusím se trochu navázat na „zpracování“ svých královéhradeckých zápisníků, jak jsem zde už o tom dvakrát nedávno psal, knížku, kterou jsem tehdy pročítal, jsem dostal darem z nakladatelství Triáda, objemný svazek Claudelových rozhlasových hovorů se spisovatelem alžírského původu Jeanem Amrouchem, jak je s ním vedl v letech 1950 až 1951, kniha rozsáhlá, přitom nijak rozvleklá, na mnoha místech docházím ke zjištěním, která jsou pro mne – pokud jde o Claudela – nová a celkově ty rozhovory na mě působí sympatičtěji, než bych byl čekal (až po tu kompletně vyhořelou knihovnu kdysi v Japonsku, i já jsem v životě o spoustu knih přišel, ale ještě jsem nevyhořel, to jádro, to skutečně potřebné mi vždycky zůstalo),

a toto je prozatímní závěr našeho mailového „povídání“ s Tomášem P., nevím, zda v tom někdy budeme pokračovat, pro tuto chvíli ale, v dohodě s druhou stranou, zde závěr rozhovoru vkládám jako definitivu, abych se věci zbavil, a nechávám už tedy jeho vlastní život na něm samém a této jeho existenci, jakož stejně pak pro tuto chvíli zbývá život, každý z nich jiný, jednomu každém z nás:

A tvůj vztah k emigrantům?… Zobecňovat konkrétní důvody odchodu nebo útěku z „obtížné vlasti“ každého z nich je dost problematické.

vlast nemůže být nikdy obtížná, co by pak mělo být snazší, samozřejmější, když ne vlast? kde by byly motivy, když ne v lidsky ohraničeném, týmž jazykem a krajinou spojeném společenství? v obecném lidství? co to je? upřímně nesnáším frázi „jsme přece lidi“ (když se někdo chce s někým domluvit), co to znamená, to opravdu nevím, znám jediné „lidství“: „bohové jste a synové Nejvyššího všichni“ (Žl 81, 6),

uvádím zde další dvě otázky, a své odpovědi na ně, které mi v únoru 2013 položil mailem přítel T. P. a v kterých jsme po páté odpovědi ustali, ani vlastně nevím proč, rozhovor je nedokončený, v mém počítačovém archivu utopený, zde tedy druhé jeho pokračování (1. díl je zde v blogu z 3. září):

Malý bloček, papír, otevřená kniha… I rodná řeč tedy s pocitem domova silně souvisí, a v životě člověka, který s mateřským jazykem tvořivě zachází, to platí dvojnásob. Nepřipadáš si na tomhle ostrůvku čím dál osamělejší? Nemáš dojem, že přibývá lidí „bez domova“ a totožnosti, protože opouštějí svou vlastní řeč, která bez jejich lásky pustne? A vrátí se…?

rozhořely se včera na internetu „vášně“, vybuzené v podstatě velmi banální příhodou, že v jedné z brněnských hospod byli nepřátelsky přijati jistí mladí politikové, jimž několik místních štamgastů, s ohledem na v médiích prezentované názory a snad i činy těchto politiků, jim vyhrožovalo násilím a žádalo je důrazně, aby z hospody zkrátka vypadli, v podstatě nicotnost, v porovnání s tím, co všechno jsem v hospodách i v životě jiném všednodenním zažil, nebyla mi milá ani poněkud příliš ublíženecká reakce ústředního z těchto politiků, ale musím připustit, že takovéto počínání k politice patří, protože politik prostě musí být viděn, a teprve druhou věcí je, že někomu to může být příjemné, kdežto u jiného to může působit odpudivě,