Neděle 11. září 2016

v životě jsem zničil asi pět mobilů, všechny byly moje, většinu z nich jsem utopil, a většinou v pivě, stalo se to zpravidla v nějakém non-stopu, třeba jako v jednom ž.-ském jsem se na baru kvůli čemusi (spravedlivě) rozhořčil, telefon byl pěkný, můj první, velký, vypadal jako panda, černo-bílý, ale v tom rozčilení to byla první věc, vůči které se obrátila ta má chvilková zášť, protože tyto telefony jsem tehdy z hloubi duše nenáviděl, ač jsem takový jednoduše k práci už taky potřeboval, pořídil jsem si ho od kohosi asi za tři stovky, pokud si vzpomínám, ale skončil chudák tak, že potupně spočinul na dně půllitru, samozřejmě že jsem se z toho později vzpamatoval a telefon „zachránil“, ke kamarádovi, šikovnému opraváři takových věciček, hned spěchám s prosbou o zprovoznění, prohlíží aparát dlouze, rozebírá, kroutí hlavou, po chvilce říká (nejspíš žertem, ale těm věcem nerozuměje, bral jsem to ve vší vážnosti), „a co to bylo za pivo?“ – „dvanáctka, Bernard,“ odpovídám nejistě, „tak to je marný, – kdyby to byla tak nejvýš desítka…“ telefon zmizel někde v hlubinách nějakého kontejneru či kde, další byl elegantnější, štíhlý, a dokonce věhlasné značky, ten jsem jednou měl s sebou v jednom klubu ve středu města, už se večer, či noc přesněji, chýlil k závěru, barman utíral neobsazené stoly a do lokálu se vhrnula banda jakýchsi polomuzikantů odkudsi z Čech, snad z Teplic či odkud, ale co čert nechtěl, vynořila se s nimi i jedna značně podroušená dáma, tak něco málo přes třicet, a ta právě se vrhla na mě, kupodivu se zajímavým tématem – feminismus, „jsem feministka,“ říká hned úvodem, jako by už moje holá existence vůči tomu nějak protestovala, ale neprotestovala, bylo mi to úplně jedno, ale byl jsem unavený, už jsem se ani s nikým nechtěl bavit, tak jí jenom říkám, „to je přece v pořádku“, „no jenom aby,“ říká feministka výhružně, je mi jaksi bohužel dost nepříjemná a už začínám tušit, že to taky nemusí všechno dopadnout úplně příjemně, chlapi, kteří se zatím usadili k některým stolům a naštěstí si mě nevšímají, nenapadá mě nic lepšího, než vytáhnout ten můj krásný, elegantně podlouhlý mobil věhlasné značky a podívat se, kolik je hodin, abych si případný odchod mohl porovnat s brněnskými tak zvanými „rozjezdy“, sotva telefon vytáhnu, feministka (mimochodem teď si uvědomuju, že vypadala trochu jako Monica Vitti, akorát nebyla prostě sympatická) se hned na mě oboří, „telefon! to se tak zrovna k tobě hodí!“ v té chvíli se ale už neudržím a rozmáchnu se k mohutnému hodu, aparát se odrazí od nízkého stropu, pak narazí kdesi na zeď a skončí ve vzdáleném temném koutu napříč místností, dopiju pivo a říkám klidně, „musím jít, jede mi autobus“ a odcházím, druhý den volám barmanovi, připadám si potupeně, „nenašels tam prosím tě včera někde v koutě u vás takovej menší podlouhlej mobil?“ – „ne, nic tady nebylo,“ říká rozespalý strážce nočních drinků, „tak promiň, nic se neděje“, tři je lepší číslo než dva, přidám zde tedy ještě příběh třetí, poslední, udál se v tomtéž baru, jenže genderově bylo jiné obsazení, za barem byla barmanka, příjemné děvče, s kterým jsem si často o všem možném povídal, ráda a často se smála a to člověka vždycky v noci potěší po těch „pracovních dnech“, kdy člověk až příliš běžně kolem spatřuje obličeje zachmuřené, často i přímo jakoby věstící zdravotní problémy, zácpu, zase k čemusi došlo, při čem asistoval můj mobil, v pořadí asi třetí nebo pátý, to už nevím, jenom jakoby žertovně jsem cosi komentoval, s telefonem gestikuloval, jenomže ten mi jednu chvíli vyklouzl z ruky a vskočil hbitě právě do barového „špílboje“ (což je ta plastová nádoba s vertikálním kartáčem, naplněná saponátovou vodou), barmanka v té chvíli stála poměrně daleko a cosi chystala v regále a i když zareagovala rychle, nedařilo se jí telefónek z mydlinek vyprostit, byl zákeřně kluzký a jen obíhal a klouzal kolem toho centrálního kartáče, když se to nakonec podařilo, bylo pozdě, důležité funkční součástky sežrány agresivitou těch chemických vymožeností, mohl jsem jen po tom zjištění mávnout rukou a už na to nemyslet, vymyslel jsem ovšem lepší způsob – do budoucna – „vlastnění“ telefonu – půjčit si ho prostě jenom, nějaký vyřazený, od někoho, kdo už ho nepotřebuje – a to se mi osvědčilo, dnes mám asi už zase pátý, z další pětice, a tyto už jen prostě dohořívají, nekolabují mým zaviněním, člověk se učí, ale většinou bývá pozdě, jednoduše proto, že život není generálka, nýbrž permanentní premiéra, bez možnosti repríz –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 10. 9. 2016, 07:07