Neděle 4. září 2016

rozhořely se včera na internetu „vášně“, vybuzené v podstatě velmi banální příhodou, že v jedné z brněnských hospod byli nepřátelsky přijati jistí mladí politikové, jimž několik místních štamgastů, s ohledem na v médiích prezentované názory a snad i činy těchto politiků, jim vyhrožovalo násilím a žádalo je důrazně, aby z hospody zkrátka vypadli, v podstatě nicotnost, v porovnání s tím, co všechno jsem v hospodách i v životě jiném všednodenním zažil, nebyla mi milá ani poněkud příliš ublíženecká reakce ústředního z těchto politiků, ale musím připustit, že takovéto počínání k politice patří, protože politik prostě musí být viděn, a teprve druhou věcí je, že někomu to může být příjemné, kdežto u jiného to může působit odpudivě, na celé věci mě ale vlastně nejvíc zaujala skutečnost, že jedním z oněch hospodských vyhazovačů byl údajně syn jednoho z mých starých dávných přátel, básníka Karla Křepelky, jak se mi to jeví, zachoval se dost čestně, i když s jeho zásadním agresivním počínáním přímo v té hospodě nemohu souhlasit ani dost málo, ale zřejmě nelhal, nepozbyl – po nepochybně nutném vystřízlivění – odvahy ke všemu se přiznat a ventilovat svůj více méně konzistentní názor, kterému sice ne příliš rozumím, a obávám se, že i se zákonem samým může být na štíru, nicméně náležitý respekt jsem tomuto počínání musel věnovat, přivedlo mě to ovšem taky ke vzpomínkám na otce tohoto mladíka, byl to tvrdý chlapík, se kterým jsem si vždycky velmi rozuměl, a čím více jsme oba stárli, tím jsme si rozuměli lépe a více jsme k sobě tíhli, k závěru svého života za mnou často Karel K. chodíval do Žabovřesk, kde jsme proseděli pěkné starodávné chvilky v hospodě U Kořínků, probírali svět, umění, literaturu, ten běžný provoz všech těch „knížeckých“ činností, hlavně však její svatost Poézii, měli jsme to štěstí, že i jeho – poměrně rozsáhlou – knížku esejistických textů se nám podařilo vydat těsně před autorovou smrtí, pouhých pět dní po uvedení knihy Karel zemřel, ta knížka, bohužel už rozebraná, měla úžasný název (a na názvy a různé verbální nápady měl K. K. výjimečný cit) „Ztracené kuře“, nejdřív mě to trochu udivilo, ale podle motta jsem hned pochopil, šlo o inspiraci z jakéhosi starého receptu na bujón (K. byl, jak známo, vášnivý kuchař, viz jeho sváteční jídla dle církevního roku!), v kterém se psalo, že v jednu chvíli do polévky vhodíme vejce, a jakmile jsme tak byli učinili, „kuřátko se ztratilo“, jednoduše poezie na místě, kde bychom ji nečekali, ztracené kuře, takto se tedy kniha, na kterou jsme s editorem Igorem Ficem dodnes hrdí, jmenovala, při jejím uvedení Karel už moc nemluvil, bylo mu zle, stižen rychle metastázující rakovinou plic, postával u okna redakce, smířlivě a skromně přijímal gratulace návštěvníků, v obličeji byl už hodně zarudlý, jeho bohaté stále ještě povětšinou černé vlasy byly prořídlé a zčásti vypadalé, při odchodu jsem ho pak doprovázel ještě k výtahu, do kterého pomalu nastoupil jako první, otočil se ke mně čelem a jen se mi díval klidně a smutně do očí, výtah se pomalu zavřel a Karel Křepelka mi z tohoto světa zmizel navždy, „kuřátko se ztratilo“, ještě naposled jsme byli nedlouho předtím v hospodě na Šelepce, po té, co se právě vrátil z psychiatrické léčebny, kam byl rozumně uložen, když nešťastně už ve své přece jen nemohoucnosti špatně odhozenou cigaretou vypálil rodinný byt v podkroví jednoho domu na Chodské ulici, přišel za mnou, dole u vchodových dveří nalehl na zvonek (Karel nezvonil, Karel vyzváněl!), a šli jsme pak do hospody, „ale jenom na jedno!“, prohlašuje cestou tento vzácný básník a člověk, ze života už až příliš viditelně se odebírající jinam, do jiných a jistě poctivějších světů, cestou mi ještě říká krásná slova, která si budu pamatovat navždy, „nemohl’s mi udělat větší radost, dnes mě pustili z blázince, odpoledne jsem byl u salesiánů a teď jdu s tebou na pivo na Šelepku!“ v hospodě jsme ještě pár slov prohodili, na něco ještě zavzpomínali snad, vypili dvě piva, a byl konec příběhu tohoto statečného člověka, který zdaleka ani šedesáti let se nedožil (1946-1999), když jsem se zapojil do oné internetové diskuse na téma té hospodské „vyhazovačské“ efemeridy, jednu chvíli jsem prostě – což nevím, zda někdo ze zúčastněných vůbec mohl správně pochopit – do jedné ze svých zpráv vložil úvodní slova eseje Karla K., textu, který je publikován v knize „Ztracené kuře“ pod názvem Job hledající, a tento úvod zní takto: „Neznámý německý mystik, pravděpodobně ze školy Mistra Eckharta, v rozmluvě dvou duší toužících po naplnění Bohem, říká toto: Hledáme-li základ, kde žádný základ není, kdo poradí tam, kde není možno poznávati? – Ve smyslu této otázky, která je svým položením současně i odpovědí, protože myšlení středověkých mystiků se často pohybovalo v paradoxech, se můžeme ptát i po základech moderního umění, které se jako by vymklo z řádu. – A řád je láska.“ – kdo chce, ten jistě porozumí –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 4. 9. 2016, 05:45