Úterý 6. září 2016

a toto je prozatímní závěr našeho mailového „povídání“ s Tomášem P., nevím, zda v tom někdy budeme pokračovat, pro tuto chvíli ale, v dohodě s druhou stranou, zde závěr rozhovoru vkládám jako definitivu, abych se věci zbavil, a nechávám už tedy jeho vlastní život na něm samém a této jeho existenci, jakož stejně pak pro tuto chvíli zbývá život, každý z nich jiný, jednomu každém z nás:

A tvůj vztah k emigrantům?… Zobecňovat konkrétní důvody odchodu nebo útěku z „obtížné vlasti“ každého z nich je dost problematické.

vlast nemůže být nikdy obtížná, co by pak mělo být snazší, samozřejmější, když ne vlast? kde by byly motivy, když ne v lidsky ohraničeném, týmž jazykem a krajinou spojeném společenství? v obecném lidství? co to je? upřímně nesnáším frázi „jsme přece lidi“ (když se někdo chce s někým domluvit), co to znamená, to opravdu nevím, znám jediné „lidství“: „bohové jste a synové Nejvyššího všichni“ (Žl 81, 6), na což pak navazují slova u sv. Jana: „… Židé odpověděli: ‚Pro dobrý skutek tě nekamenujeme, nýbrž pro rouhání, totiž, že ty člověk, děláš se Bohem.‘ Ježíš jim odpověděl: ‚Není psáno v zákoně vašem: »Já jsem řekl: bohové jste«? Jestliže bohy nazval ty, k nimž slovo Boží bylo řečeno, a Písmo nemůže se zrušiti, o tom, jejž Otec posvětil a poslal na svět, vy pravíte: »Rouháš se«, poněvadž jsem řekl »Syn Boží jsem«?‘“ (Jan 10, 33-36), jak praví ovšem Básník (Jakub Deml), na slova „bohové jste“ odpověděli jsme: „psi jsme a prasata“, v tom se dobře žije „lidství“, já jsem ovšem přesvědčen o Slávě člověka, jak psáno v Písmech, v tomto smyslu také souhlasím s Ernestem Hellem, který píše: „Reputace (réputation, dobrá pověst) je posměšným napodobením slávy.“ a neméně s jasným souhlasem bych mohl citovat dalšího básníka (Villierse hraběte de l’Isle Adam): „Co je nám ostatně po spravedlnosti? Ten, kdo si při narození nenese v hrudi vlastní slávu, nepozná nikdy význam toho slova.“ – to je pro mne „lidství“, obratem „jsme přece lidi“ se neříká vůbec nic, když mě rodiče učili, co znamená slovo „fráze“, řekl otec, „no třeba když řekneš: svět jako takový“, myslím, že jsem tehdy nechápal úplně, v paměti mi ovšem tento příměr jen právě vytanul, co ovšem není fráze, je skutečnost, že své nejkrásnější dílo napsal Villiers de l’Isle Adam, leže na podlaze bytu, z něhož exekutoři vystěhovali veškerý nábytek, – každá emigrace je nepochybně i vnitřní emigrace, ztráta něčeho niterného, ztráta právě lidského uzemnění, které z člověka vykuchá něco velmi podstatného, v jeho citu, v jeho lidské sounáležitosti, nutně je pak stále více a více i lidsky ztracen, pak ovšem přijme pravidla cizí země, přizpůsobí se, v čem možno, a jeho děti jsou pak už prakticky cizinci, vztahující své lidství k zemi cizí, nikoli k tomu podstatnému důvodu, proč jeho předkové ze své vlasti odešli, je to tragédie na té vnější straně hranic, ale i tragédie uvnitř opuštěné vlasti, poznal jsem za život samozřejmě hodně emigrantů (i ty, kteří odešli v roce 1986, kdy už prakticky nikdo nebyl v pravém slova smyslu vyštván, jako tomu bylo na přelomu 80tých let, o dřívějších letech nemluvě), je zajímavé na těchto – hlavně mladších – emigrantech, že – jak praví přítel Mirek Holman – rozkročili se tito po roce 89 nad hranicemi naší země a země, která je jako exulanty přijala, a „močí na obě strany“, mám výhodu, že mohu hořce zatracovat, kritizovat a proklínat jen tu svoji vlast, zemi, v níž žiju, v ní se svářit, zápasit o právo, spravedlnost, o pravdu i o krásu, země, jazyka, lidí –
Brno, Alfa Passage, 19. 2. 2013, 12:25

Může si člověk v nesvobodných, nepřátelských poměrech uhájit neporušenou svobodu vnitřní? Nedostane tato svoboda časem a nevědomky „pachuť“ věčné sebeobrany?

samozřejmě že ano, svoboda je především přece výrazem pro vnitřní duševní stav, mnohem více než vnější rámcování postavení člověka ve společnosti, svoboda je ovšem také slovo obtížně definovatelné, různých individuálních odstínů, také v různých civilizačních tradicích není chápána stejně, mohu mluvit jen za svůj osud Evropana, dokonce Středoevropana, to s sebou samozřejmě nese už jisté determinace, vztah k lidskému životu, jeho důstojnosti, důstojnosti obou pohlaví před Bohem, zůstalo-li nám ještě nějaké takové povědomí v hlavách a v srdcích, povědomí, za něž naši předkové bojovali i umírali („Církev a vlast, ty v mojích milují sestersky se ňádrech, každá půl, každá má moje srdce celé“ – František Sušil), jenže ve 20tém století už jsme se jenom vzdávali, demobilizovali, normalizovali, strašlivé šrámy na duši takového národa, strašná zklamání, desiluze, traumata, z toho nás nevytrhne ani Josef Švejk ani Jára Cimrman, a jsou dnes vlastně nějací jiní národní hrdinové? a Ty se ptáš na sebeobranu… je ale život něco jiného než sebeobrana? sebehájení, sebeuskutečňování, veskrze osobní zápas o spásu, ať už v jakémkoli smyslu? ne, žádná pachuť, jediná možnost, jak důstojně dojít k hrobu –
Brno, Alfa Passage, 19. 2. 2013, 12:42

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 6. 9. 2016, 06:12

Kalendář akcí

M T W T F S S
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 
 

Nejbližší akce