Pondělí 5. září 2016

uvádím zde další dvě otázky, a své odpovědi na ně, které mi v únoru 2013 položil mailem přítel T. P. a v kterých jsme po páté odpovědi ustali, ani vlastně nevím proč, rozhovor je nedokončený, v mém počítačovém archivu utopený, zde tedy druhé jeho pokračování (1. díl je zde v blogu z 3. září):

Malý bloček, papír, otevřená kniha… I rodná řeč tedy s pocitem domova silně souvisí, a v životě člověka, který s mateřským jazykem tvořivě zachází, to platí dvojnásob. Nepřipadáš si na tomhle ostrůvku čím dál osamělejší? Nemáš dojem, že přibývá lidí „bez domova“ a totožnosti, protože opouštějí svou vlastní řeč, která bez jejich lásky pustne? A vrátí se…?

ne, nepřipadám si vůbec osamělý, asi nejspíš proto, že stále „vystupuju ze sebe“ a zabývám se věcmi a lidmi kolem, méně už sám sebou, jazyk souvisí s mluvčími tohoto jazyka, s komunikací, která je významová, ale také probíhá v nesdělitelnosti, mimeticky, niterně, tam teprve lze nalézt ty skutečné důvody, proč a jak jazyk používat, na bázi ryze osobní, nefrázovité, nikoli ryze „informativní“, dnešní prahnutí po „informacích“ a jejich obecné přeceňování, které sice vede k dobrým výdělkům, ale člověku samotnému a uchování jeho lidství mnoho neprospívá, domov tak či onak spočívá v srdcích, nebojím se toho, že by „řeč pustla“, pustnout může pouze láska, bez ní vše hyne, řeč samozřejmě taky, ale to je věc druhotná, jeden důvod, proč jsem se kdysi vrátil ze své kratičké emigrace (podzim 1968), byl ten, že se svými krajany jsem v cizině nemohl vydržet, chovali se podivně, egoticky i zmateně, jako kuřata bez slepice, musel jsem je opustit, ale potom zase mi zbýval jen svět cizí, s cizí řečí, s jakkoli výbornými lidmi, pro něž jsem však zůstával „pákistáncem“ nebo Portugalcem, který se naučil celkem slušně anglicky, nikomu jsem nemohl říct: „podej mi, prosím Tě, tu skleničku“ nebo „jak je tam dneska nádherně! ty bloudící mráčky, slunce“, prostě už nikdy nic takového, proto jsem se vrátil, kvůli řeči, tedy kvůli lidem –
Brno, Alfa Passage, 13. 2. 2013, 15:29

Rozumím ti, bez zpětné vazby dlouho žít a pracovat nelze, a přece – bylo ti toho podzimu jasné, do čeho se vracíš, že třeba nebudeš moci dělat, co bys chtěl? A jak na tvůj návrat reagovali rodiče? Neuvítali tě přátelé ťukáním na čelo?

to „ťukání na čelo“ je už dodatečná, pozdní ozvěna, až po roce 1989, ba až nového tisíciletí či vysloveně posledních let, kdy se po každém úmrtí přátel, i lidí jen podobných osudů, stávám stále více a více pamětníkem a mladí se mne ptají, „proč jste se vracel?“, je to nový pohled, vycházející ze zcela jiných zkušeností, tehdy taková otázka v mém životním okruhu vůbec nepadla, „emigrace“ bylo cosi pro mou generaci úplně neznámého, trochu děsivého, trochu i zrádcovského, nikoli tak samozřejmého, jak se tyto věci mohou jevit z dodatečného pohledu, jedno však mi bylo naprosto jasné – definitivně po nástupu jistého Gustáva H. do nejvyšších státních funkcí (v dubnu 1969 – poznámka dodatečná): že už nikdy nikam nevycestuju, že má cesta „profesním“ životem bude declassé, že se nejspíš uchýlím na okraj společnosti, ač v té době jsem ještě vůbec netušil, kde na to vezmu sílu, energii, motivy, hrozně důležité je, s jakými lidmi se v těch dobách, kdy nám je osmnáct devatenáct, člověk setká, k jakým knihám se dostane, k jakým časopisům, které ho právě v té době osloví, jsou to věci tak přímočaré a s takovým nasazením chápané, že už nám ze života nikdy nevymizí, měl jsem to štěstí, že už někdy ve svých šestnácti letech jsem se setkal, přes moji sestru Kateřinu, s básníkem Zdeňkem Gábou (jinak též Štěpánem Kameníkem, geologem, „vlastivědcem“), od něho jsem poprvé slyšel jména jako Jakub Deml nebo Josef Florian, jména, která rovněž ovlivnila celý můj život, Z. G. byl taky prvním čtenářem a kritikem mých textů, myslím, že mě nepřiměřeně chválil, což může někdy v mladém člověku vzbudit falešný pocit „geniálnosti“ či proklatosti, zkrátka zpychl jsem, na okraj společnosti jsem se pak postavil sice bez vyzývavosti, ale s hlubokým pocitem, že nemám co ztratit, že právě toto je má cesta, mimo „establishment“ (to slovo se tehdy ještě nepoužívalo), mimo „normální společnost“, to se sice u mladého člověka nabízí jako způsob, jak se vypořádat s utilitárním a fádním životem „dospělých“, jak přežít se svou mladickou čistotou a idealistickým odhodláním ve světě ponuré všednodennosti, ale u mne vše navíc souviselo s mými osobními dispozicemi, mezi něž patří často i nedostatečný pud sebezáchovy, neschopnost „plánovat“, neschopnost nějaké „metody“ vůči životu, vždy jen znovu něco zkoušet, vymýšlet, organizovat, podlamovat se pod tíhou vlastního megalomanství, do kterého často jsem zapletl i vysoce kvalitní lidi, kteří ovšem měli jiné dispozice i představy, a mým „šílenstvím“ pouze trpěli, je to mnoho vzájemně se prolínajících komplexit dispozic, přesvědčení, vůle, nekoncepčnosti, syrovosti každého činu, každého slova, rytmu života a slov, které dodnes bych nemohl vyjádřit jinak, než jak kdesi ve své „Agendě“ píše staroříšský Josef Florian, ač člověk zcela jiných dispozic a životního osudu: „cítím jen pohádkové ‚mha přede mnou, mha za mnou‘“ –
Brno, Alfa Passage, 17. 2. 2013, 17:31

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 5. 9. 2016, 05:24

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 
 
 

Nejbližší akce