Blogy

Čtvrtek 7. července 2016

při jedné nedávné internetové diskusi jsem připomněl mého dávného přítele-básníka-překladatele Petra Mikeše (1948-2016), byla to poznámka k Tour de France, kde jsme se s partnerem v konverzaci povzbuzovali v připomínkách legendárních sportovních jmen jako Chiron, Caraciolla či Eddy Merckx, trumfoval jsem taky jednou ze vzpomínek na otce P. M., když vyjížděl „důstojně“ z branky jejich starohodolanského domku na svém komickém předpotopním kole, ukazovali jsme si: „Dívej, Anquetil!“ Petr nedlouho před smrtí sepsal pro nakladatelství H&H jakési své paměti, poslal mi z nich oxeroxovaný úryvek právě týkající se mne a našeho přátelství jiný olomoucký starosouputník, básník a husitský kněz Rosťa Valušek, to psaní o mně bylo hezké, více méně pravdivé, i když zdaleka ne „úplné“,

Středa 6. července 2016

ještě jedna věc mě poslední dobou na internetu zaujala, „kariéra“ jistého Jakuba Jandy, teď snad nějakého volebního managera v Jižních Čechách, který je označován na první pohled povrchními, zapšklými a „ničemu nevěřícími“ lidmi za „blbého pornoherce“, či dokonce „eurogaypornoherce“, což se má vztahovat k jednomu příběhu jeho mladického narcismu a nezkušenosti, jakési videonáhrávce, kde přelstěn rafinovanějšími podlehl touze „se předvést“, což po letech na dotazy komentoval, vše přiznal, evidentně ochoten nést se sklopenou hlavou tuto „hanbu“ po celý svůj život („hanby máš tolik, kolik si jí připustíš,“ říkával Andrej Stankovič, Ernest Hello zase píše, pro mě rovněž životně důležité slovo: „co je to dobrá pověst proti Slávě Boží?“),

Krajinou úzkosti

Letní podvečer, vysuté zahrady Kauflandu, nákupní vozíky rachotí, od toalet se line vůně výkalů, avšak kompenzace orientálním kořením není přítomna. Výfukové plyny znehybněly, bouchání dveří, startující motory … podvečerní drony rezonují nehybností v těle asfaltové vozovky. Existenční starosti nebo existenciální úzkosti? Svíravý pocit v řiti …

Plošina zdviže klesá. Šedá se mávnutím proutku proměnila v oslnivě bílou v ostrých přechodech do rudé. Lidl lidu. Snad tam ješte něco urvu. Dva arabští mladíci společně opouštějí výtah. Ňákou ruskou kundu, červená rajčata a medové melouny … torza zmaru, maliny z Maroka, zpěv o Nibelunzích … Krimhildu. Proč být cynicky lhostejný a proč se neangažovat? Společnost tě potřebuje – investore na ocelovém oři – poptávka si žádá nové hedvábné stezky.

Úterý 5. července 2016

nikdy nezapomenu na krásné a dodnes platící věty F. X. Šaldy, kterými končí v jednom ze svých Zápisníků posudek poslední sbírky básní Vladimíra Holana (a s kterou současně se mi vynoří z paměti lapidární výrok Josefa Floriana: „rouhat se je potřeba umět! podívejte se, jak se to dělá – u Borovského Havla, Františka Gellnera…“), ten navýsost přesný a stále aktuální závěr Šaldovy recenze, kterou jsem objevil kdysi v zahradníčkovském Akordu (1946-1947, pod značkou „kl“), je takovýto: „… Za zaznamenání stojí poslední případ infekce. Holan napsal verše, v nichž se pokouší polemisovat s Bohem a dokazovat (!) mu jeho nonexistenci. I nastojte, přiklusala hned řada básníčků s radostným uzarděním, že mohou něčím vyplnit nudu a sterilnost svých veršů. A tak když vezmete dnes kteroukoliv revui, všude najdete pracně pocené veršované polemiky o Boží nonexistenci, zhotovené za soudružské pomoci několika básnických brigád. A tak si vzpomeneš na Šaldu: ,… a my žijeme tak bezduchým a bezideovým životem, že tohleto sentimentální kastrátství a ideovou bezpolárnost pokládáme za nějaké mravní plus. Tak je tomu v Čechách: lidé si uženou nenávist a nevědí jak; uženou si obdiv a nevědí jak.

Pondělí 4. července 2016

k těm Welšanům (a jejich oslňujícímu poslednímu vítězstvím na evropském fotbalovém mistrovství) – uvažuju nad tím, proč má člověk vždycky spíš tendenci fandit těm outsiderům, těm slabším a odstrkovaným, těm posmívaným, pro mě to bylo vždy jaksi samozřejmé, ať o cokoli jsem se pokoušel, vždycky jsem mimoděk a jaksi fatálně stál na straně menšiny, ale jak je to vlastně s tou „mlčící většinou“? komu ta fandí? těm větším a silnějším? opravdu? rozplevelil se obrat – ostatně i jindy hojně užívaný – „obyčejní lidé“, nebo „slušní lidé“, co ti všechno si myslí a co všechno tito dělají, vždycky jsem tuto matnou frázi nesnášel, žádný člověk není „obyčejný“, a pokud, pak bych prosil, abych ani já nebyl vylučován z tohoto kolektivu,

Neděle 3. července 2016

dnes se pokusím něco k tomu „akademismu“, protože už si sám připadám, jako bych měl či měl mít komplexy, moje osobní zkušenost je však nedělitelná, neoddělitelná od mého života a postojů v něm, po absolvování Masarykovy university (tehdy se jmenovala Jana Evangelisty Purkyně, dnes to nemohu používat, protože bych musel vysvětlovat, že jsem opravdu nestudoval v Ústí nad Labem) na podzim roku 1974 jsem se vědomě a zcela jednoznačně deklasoval: šel jsem pracovat do hospod, ač to tehdy nebývalo moc běžné, při promoci, po slavnostním obědě s mou rodinou v hotelu Continental, se jen tak mezi řečí ptám otce (který vždy za mnou stál a nikdy se mě na nic neptal), „táto, co myslíš, že bych měl dělat?“ bylo jasné, že půjdu teď na dvouletou vojnu (protože mě z vojenských kateder třikrát vyhodili), nechtěl jsem otce ranit (i když to byl – hlavně k sobě – hodně tvrdý člověk), prostě jsem ho jaksi samozřejmě ctil a dodnes jsem snad v životě nepotkal většího skutečného „frajera“ takového typu, tehdy v restauraci ani moc nepřemýšlel a řekl mi: „já myslím, že bys měl dělat něco praktickýho“, čímž mne zcela uklidnil, vystudoval jsem totiž filosofii, z které se v mezičase stala „občanská nauka“, a věděl jsem přesně, za jakých podmínek člověk tuto „disciplínu“ mohl vyučovat,

Archaický kus – všichni žijeme zatraceně dnes!

Apollón zlatovlasý byliny beaty a bohy semele do sekané syntetických kultů. Přidá jeptišky, bramborovou nať, tak ať, hovězí kopyta a kohoutí pařát … pečeně chutná chutná.

Jiná krajina, která mne obklopuje … Musel jsem ho znát … jako slunce … je lukostřelcem, který svými šípy způsobuje … Okolí mne determinuje. Permutuji, sublimuji, diverguji v říji. Vysiluje to – nepředložené činy, neúčelné pohyby … K lesu čelem, k Ivanovi zády! Roboty do roboty i pracovní soboty … Pykám v intoxikaci. Dokola volám: „Dokola!“ Ach, kam zmizela svoboda?

Sobota 2. července 2016

„ty si taky z toho muzejum?“ křičí na mě chraplavě přes celou hospodu starý Konrád, narážeje na to, že se v lokále objevuju zpravidla ve společnosti „památkářů“, – „že mě vycpeš?“ sípe a dusí se drsným kuřáckým smíchem, takovými postavami je zabydlen celý můj život, ten život je vlastně hospodský, strávil jsem v těchto většinu svého dospělého času, dokonce i velkou část nedospělého, už ve dvanácti mě otec posílal, abych se zašel najíst do restaurace U Krupů (za komunistů se samozřejmě nazývala, ještě ne tak špatně, „U Záložny“), tiskl mi do dlaně stokorunu, což byly tenkrát velké peníze, a kladl mi na srdce něco, čemu jsem tehdy vlastně nerozuměl: „a ukaž ji číšníkovi, až ti řekne, kolik to stojí“, můj otec, taky miloval restaurace, říkával: „jednou vás musím vzít do výběrovky“, což byla nejlepší ostravská restaurace v hotelu Ostrava, pozdějšího názvu (a snad i současného) „Imperial“, chodili jsme tam někdy do té obyčejnější, normální restaurace, ale v útrobách hotelu se nejspíš ukrývala i ona „výběrovka“, kam nás ovšem otec už nikdy nestihl pozvat,

Pátek 1. července 2016

ještě k těm bratrům Slovákům, připomněl mi je přítel Petr Hruška svým psaním o své nedávné cestě na literární festival do Levoče, odkud se právě vracel vlakem podél Tatier, nabit osvěžujícími zážitky, na Slovensko jsem se dostal na delší dobu než na dávný školní výlet v říjnu roku 1989, mé astma se zhoršilo natolik, že moji nejbližší přátelé o mě měli strach, jednou mi jeden z nich, právě ten, pro kterého jsem kdysi chystal oslavu padesátin a posléze mu vystrojil jednu z životních svateb za 500 Kč, říká, „znám to u své tety, ty musíš jet do Tater, jinak se z toho nevylížeš“, ani jsem moc nevěděl, o čem mluví, ale jednoho dne – když už bylo jasné, že v hospodě dál pracovat nemohu – jsem nasedl na vlak do Popradu, byv vybaven jakýms takýms soukromým doporučením, měl jsem se ohlásit v Tatranské Poliance u zástupce primáře Dr. Ladislava Štefanidese, jakmile budu někde v Novém Smokovci (kde bylo pro mne nejvhodnější sanatorium) ubytován, zajistil jsem si pobyt v hotelu – Sport? ne, Park! menší hotýlek, kde jsem v noci budil spolubydlící dusivým a burácivým kašlem, hned druhý den jsem telefonoval Lacovi Š., co mám tedy dál dělat,

Čtvrtek 30. června 2016

jakási změť snů, dívám se z okna nějaké vesnické dřevěnice, venku sníh, kolem projíždějí pomalu auta většinou opilých lidí, sjíždějí do závějí u cesty, smějí se, spoléhají na to, že dnes žádný policajt ven nevyleze, vylézají z aut chechtajíce se a spiklenecky se potácejí „domů“, jenom tichučko, jsem tím nějak zvláštně pohoršen, a vlastně ani nevím proč, najednou se ocitám v jakémsi přednáškovém sále, sedím na okraji pódia, proti dosti řídkému auditoriu, v jednu chvíli přichází, nikým nevnímán, muž v tmavém obleku a bílé košili, spěšně se ubírající ke svému místu, je to rektor university (jakoby Jiří Zlatuška?), vstávám a dívám se na ostatní kolem, ale vstává, nejistě, jen jeden postarší posluchač a rozpačitě se na mě dívá, chvíli stojíme, jen my dva, ostatní rektora ignorují, pak si oba zase nejistě sedáme na židli, sen končí, venku se pomalu začíná vynořovat denní světlo, – dovídám se včera, že český filmař František Daniel, který emigroval v roce 1968 do USA, v podstatě zachránil (mimo mnohé jiné) kariéru jistého Davida Lynche, který u něho studoval a měl být ze školy vyhozen kvůli svému zvláštnímu přístupu k výuce, přičemž se ho zastal právě F.

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 
 
 

Nejbližší akce