Blogy

„chlubíme se“ po světě, že jsme „nejateističtějším národem v Evropě“, a máme pocit, že je to nějaké mravní plus, či dokonce projev odvahy, je to jen hloupé a nezralé, ale děsivé důsledky tohoto holedbání jsou vidět na každém kroku,

Morava je historická země, nechápu, jak pologramotní (i když otitulovaní) politici si mohou dovolit měnit zemské hranice, hranice, které utvářela historie a krev našich otců,

v podstatě se mi už zdávna líbí slovo básníkovo: „Vědátoři vědí o myšlenkách mamutových více než o svých“ (J. Deml, Rosnička, 1911), myslím, že dnes je zcela zmaten základní pojem zdravého rozumu – odevšad je slyšet o levici, o pravici, konzervatismu, liberalismu, o fundamentalismu, o dogmatismu, – o zdravém rozumu neslyšet,

Držím v rukou fotografii. Jsme to my? … Diego a já, než to všechno začalo. Snímek z úplného začátku. Na prstech mám bílý prášek … zbytky jedu, který mu každé odpoledne podávám ve sklenici saké … pokaždé přidám jeden miligram … úplný konec. Prášek ušpinil fotografii … jako špinavá přítomnost špiní vzpomínky. Vzpomínky jsou otrávené … otrávené jako sklenička alkoholu. Dívám se na ten snímek. Nepoznávám ho. Úsměv … tvář muže, který je milován … milovala jsem ho, ale teď ani nevím proč?

večer na stole
pod skleněným poklopem
stydlivý pudink
jahodová co je naděje?

ostrý nehet měsíce
pod nehotovým nebem
střepinou k tepně

Cituji z emailu, který mi poslal Luboš Vlach:
ýbung ende na pokračování;
dnes ráno zemřel pan Vašíček.
a to jsem na něj včera tak myslel;
domlouvali jsme se na společný
pěší výlet … to je v háji … fakt
jsem brečel, takový milý člověk …
podivné - pár hodin před ním
umřel Miroslav Tichý, ten světoznámý
fotograf, oni byli celoživotní kámoši …