Během času

Během času vzpomínky blednou. Zbývají jen útržky -- útržky hovorů, obrazů a souvislostí. Nadpis je jen reklamní trik … Proč se mi vybavuje tento okamžik? Je tu nějaká postava, pak linie, potom jiná postava. Všechno to nějak splývá do do jednoho rozmazaného obrazu. Zítra bude jako dnes a rádio bude hrát hity. O čem jsme to mluvili?

Před stánkem s pivem a palačinkami vítr čechrá slunečníky. Svítí slunce, po plotě se plazí břečťan. Školní výprava se vrací z výletu do ZOO. Přijíždí pan doktor, parkuje před ordinací své velké stříbrné auto. Dopíjím pivo, nasazuji Bleše náhubek. Vracím láhev.

„Dobrý den. Pane doktore. Jsem pan Bureš a objednal jste nás na dvě hodiny.“

„Pojďte,“ zve nás dovnitř.

Stojíme v čekárně. „I kdyby to bolelo, nebudeš plakat,“ šeptám Bleše.

Doktor Fiala se věnuje pacientovi: „Smrdí mu konečník. Kolik váží?“

„Třice kilo, ale asi ztloustla. Už skoro nechodí.“

Bleše padá náhubek. Držím ji na vodítku a pod tlamu jí pokládám bílou misku z umělé hmoty. Doktor Fiala jí dává uspávací injekci. Hladím ji po břiše a na prsty se mi lepí chlupy. Blecha několikrát zachroptěla, a pak jsem její dech už neslyšel. Levou ruku mám obalenu chlupy.

Doktor Fiala má v ruce stetoskop. Blecha tlamu v plastové misce. Dostává injekci do srdce. Čekáme čtvrt hodiny. Doktor Fiala vypisuje účet a já jsi jdu umít ruce.

„Čtyri sta dvacet pět korun.“