Blogy

anketa v „Parlamentních listech“: jen 14% lidí je pro další integraci v EU, 61% žádá „v žádném případě nepřijímat euro“ a „pravomoci EU oslabit“, 25% občanů je pro „úplné vystoupení z EU“, je to varovné a tristní, jen potvrzuje účinnost proruských angažmá na mnoha místech, myšlení zničené normalizací, kdy většina „národa“ selhala, nyní jen malé procento lidí je schopno uvažovat s nadhledem, se znalostí historie, v intencích tisícileté evropské civilizace, kultury, zcela zřejmé odsekávání již tak dost nepevné větve, na níž tato „republika“ ještě jakž takž suverénně (eh, ty obavy o „ státní suverenitu“ v EU, jak jsou falešné a pokrytecké!) sedí, – jak jsem psal včera: stádní, nemyslivé tupanství v "národě" vítězí, buranismus se stává normou (a výchovně vane rovnou od Hradu pražského), užitek, peníze a touha po moci, mocičce v tomto morálním chlívě vítězí, tleská se nejodpornějšímu průměru, vulgaritě a „starým předsudkům“, které nás postupně budou stát (evropskou!) svobodu, o níž snad v roce 1989 ještě bylo nějaké ponětí, nemohu se ubránit tomu slovu: alegorii „vychcanosti“ by měla mít ve znaku tato země, ne, s tímto nechci mít nic společného, co tedy?

málo se toho děje, pomáhám si knihami, ty nezklamou, pakliže správně padneme na tu dlouho odkládanou, několikrát chabě rozečtenou, kdy v pravou chvíli právě ji v chladivé noci, která se krade za okny – zatímco my v péřovém spočinutí, v důvěrně nažloutlém světle lampy se schoulíme do sebe – kdy tedy právě ji do rukou uchopíme (Verner von Heidenstam, Pout sv.

Umění musí být krásné.

„Chci, aby umřel, kdo přestane cítit.“ požadoval André Breton.

Neumím pracovat s krásou jako měřítkem. Pod pojmem krásy si představím obraz ženy. Smrt je měřítkem života!

Se slovy, „Odpusť jim. Nevědí, co činí.“ umítal Kristus na kříži.

Střih.

Červený pokoj – odpoledne v červeném pokoji – stěny jsou tu rudé, koberec černý a bílý nabytek jako by se vznášel. Ona jen korály perly a rybíz je název prvotiny Pavla Šuhájka. Z obálky vystupují tvary – obrysy, siluety postav – Petra Ferebauera.

… který tvar byl podstatný nebylo jasné  …

Děje jako by spolu nesouvisely. Vydalo brněnské nakladatelství Vetus Via l. P. 2013. Útlá sbírka je formálně rozdělena na dva oddíly – římska I a římská II.

Aber heejoo … jazykem, kterému není rozmět … insuficientia, EQ, I ťing. I think the triumf of instinkt … vítězství pudu nad rozumem – ryzí krystalické bytí. Venku svítí slunce a za chvíli se setmí. Pod oknem hřeje radiátor a králík v kleci ostražitě natahuje uši. Udělám si mátový čaj. Opakování utichlo v kontextu. Kontext nelze opakovat.

„Slovy se snažil napodobit obrazy.“ napadlo mi četbou Klabundových slov …

Na loďce

první tahy štětce
jako rudá oblaka
odjel jsem v loďce
přítele Jinacka.

kovově chřestí štěstí
opice zase skřehotají
k jakému aber heejou
mě plachty ponesou

Zeleň modř rtuť … křiklavé barvy. Najdi pět rozdílů!!! Nehodící se škrtni!!! ještě máš čas, aby na lásku sis hrál  …za patero řekami a patero horami anděl smrti s úsměvem už čeká!

Paní učitelka se ptá Pepíčka: „Pepiku, čím bys chtěl být, až budeš velkej.“

Pepíček: „Paní učitelko, chtěl bych říkat lidem, že musí zemřít.“

Nevím proč, ale ta smtr se mi tam dokola plete.

Mám cosi na duši
stejnokroj nesluší
mně ani tobě
Všichni jsou na plese
tak žádný deprese
leda až v hrobě

Vyjádřil by to Homér a Villon, by snad dodal tvrzení o ruce v rukávě.

Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší,
ať pozná, oč je zadek těžší.

Na stromě zas někdo visí,
člověk to bejvával kdysi.

Homér psal o smrti a chtěl býr katem.

… přiťukla si s ním, maličko upila a sedla si mu na klín, když si ještě předtím vybrala z mísy pěknou žlutou hrušku a hned se do ní zakousla. Víno bylo teplé, odporně sladké … vypil až do dna a náhle ji zprudka políbil vlhkými rty na plný krk. Přitiskla mu na ústa velkou dlaň vonící chyprem: „Bez líbání, prosím.“

… a zatímco dojídala hrušku, roztáhla nohy. Rozhrnul župan s draky na jejím bílém těle s mohutným poprsím a hustými černými chlupy pod širokým zvarhanělým břichem. Je už stará, pomyslel si, když pohlédl na její pórovitou, křídovou tvář se silnou vrstvou pudru, na oranžové rty plné prasklinek, na špatně nalepené řasy, na širokou šedivou pěšinku v rovných vlasech, připomínající barvou viks na boty, ale to už dočista ztrácel hlavu z toho velikého a bílého nahého těla, z kulatých prsů, jejichž nahé bradavky byly neuvěřitelně malé, a z měkké zadnice, která mu těřce spočívala na klíně …

Lisa-Marie je v koupelně, kde si třesoucí se rukou holí nohy. Už několikrát se řízla. Ruce se jí třepou. Nedokáže vytěsnit myšlenky na … „Do prdele, do prdele, do prdele …“ proklíný sebe sama. Neví, musí … Odtud není návratu … připomíná chodící mrtvolu … ani cigaretu si nedokáže zapálit. Utěšuje se … dělá to pro ni.

první housle touží, dovolávají se boha, mračna se rozestupují, bůh jim odpovídá, nešeptá, hluchému řve do ucha – tělo zůstává stát, ke kůru vyletí jen hlasy, klíč, který začíná tichem, je jediným klíčem k duši – šílený živel se vrací noční Vídní, sprostý a neurvalý, vzduch se chvěje jako boží dech, dovléci musí k psacímu stolu balvan na zádech –

Beethovene, slyšíte to ticho mezi tóny, když padáme ? když nás obklopí, naše duše zpívá ! – druhé housle touží, objeví se milující ruce, pozvedávají vše k Nebi, zlatem se zalévá země, nic neexistuje, čas je nekonečný ! – rozptýlím se ve chvíli, v níž mohu žít na věčné časy –

pomazat spánky výtažkem z durmanu, procítěně našlapovat kolem ohně, větvičky pod nohama praskají, z plamenů vylétnou vrány, možná až z horoucích pekel, bytosti, jež nikdy nespí, klovaly nám do očí, je lépe nevidět, než být hluchým? – v pohanské Svatyni Ohně pod Petřínem zní devátá symfonie – na chvíli zavřít oči, ať zaslechnem, co's nikdy neslyšel, jen ve své hlavě –

mnoho autorů píše o bolesti a o strádání, vlastně o bolesti taky jako o jediné realitě, jediné důsažné mocnosti, která člověka uchopuje, tvární a směruje, po výtce směrem většinou nepochopitelným, Witold Gombrowicz, tvůrce, jehož myšlení mi velmi vyhovuje a již mnoho let mě inspiruje v úvahách, dokonce takto chladně sděluje tuto definitivu, kterou bych se z velké části ani nesnažil vyvracet: „… Opravdový realismus tváří v tvář životu je vědomí, že jediným konkrétnem, skutečnou realitou je bolest. A zatím, současná filosofie se prezentuje s doktorským, profesorským tónem, jako by bolest ani neexistovala. Sartre došel dokonce až k tvrzení, že i mučení může poskytovat rozkoš, jestliže si mučený představuje, že po smrti přijde do ráje. A tohle pro mě naprosto neplatí. Myslím si, že tento lehkomyslný způsob nakládání s bolestí profesorským tónem je jednou z chyb současné filosofie, která je nesmírně měšťácká a navíc vytvářená universitními suchary. … Chtěl bych napsat něco, co by opravdu přispělo k pochopení bolesti, něco skutečně strašného a absolutního, samotný základ reality.