Lakovaná láska – tělo těla

… přiťukla si s ním, maličko upila a sedla si mu na klín, když si ještě předtím vybrala z mísy pěknou žlutou hrušku a hned se do ní zakousla. Víno bylo teplé, odporně sladké … vypil až do dna a náhle ji zprudka políbil vlhkými rty na plný krk. Přitiskla mu na ústa velkou dlaň vonící chyprem: „Bez líbání, prosím.“

… a zatímco dojídala hrušku, roztáhla nohy. Rozhrnul župan s draky na jejím bílém těle s mohutným poprsím a hustými černými chlupy pod širokým zvarhanělým břichem. Je už stará, pomyslel si, když pohlédl na její pórovitou, křídovou tvář se silnou vrstvou pudru, na oranžové rty plné prasklinek, na špatně nalepené řasy, na širokou šedivou pěšinku v rovných vlasech, připomínající barvou viks na boty, ale to už dočista ztrácel hlavu z toho velikého a bílého nahého těla, z kulatých prsů, jejichž nahé bradavky byly neuvěřitelně malé, a z měkké zadnice, která mu těřce spočívala na klíně …

Lisa-Marie je v koupelně, kde si třesoucí se rukou holí nohy. Už několikrát se řízla. Ruce se jí třepou. Nedokáže vytěsnit myšlenky na … „Do prdele, do prdele, do prdele …“ proklíný sebe sama. Neví, musí … Odtud není návratu … připomíná chodící mrtvolu … ani cigaretu si nedokáže zapálit. Utěšuje se … dělá to pro ni.

Zlatomodré nebe a průzračné světlo toho pozdního dopoledne babího léta … zastavil ji před nájemním domem, který ničím nevybořoval z řady sousedních. „Za hodinu se tady otočím …“ popřál jí hodně štěstí a nechal vystoupit.

Chvíli ji trvalo, než se zoorientovala a našla správné tlařítko. Zazvonila. Mám, nemám, musí … problesklo jí hlavou. Po chvíli se ozval bzučák zvonku. Stiskla pevně kabelku a opřela se o madlo. U dveří se sice povalovaly reklamní letáky, ale vzduch uvnitř nebyl ztuchlý. Dům působil docela čistě. Přivola výtah a vyjela do druhého patra.

Ve dveřích na ni čekal. Mladej, tak vosmnáct … tlustej … dřív by si ho nevšimla. Pozval ji dovnitř a ukázal ji, kam si může pověsit bundu. Pak ji zavedl k sobě do pokoje. Studentskej kér … na psacím stole svítila obrazovka počítace a ležely peníze. Postel nebyla ustlaná …

Průseky skutečnosti … epizody … Buninův příběh lásky, jejíž tragické vyvrcholení jsem si odpustil versus limonádová Lisa-Marie, jejíž milenec má nakonec méně milostných zkušeností než ona … Ani ona ani on nedokáží situaci brát s odstupem, i když musí … Jeho pudí pud a ona strácí stud. Barva peněz … vír života.

Hladina poklesla a obnažila kamenité břehy, které se postupně svažovaly. Od hladiny je odděloval pás páchnoucího bláta. Mezi valouny se povalova náplava let … zrezlé kuchyňské potřeby, pneumatiky, plastové lahve, plastové hračky … sračky … voda bere vše … příběhy, pohřeby, břehy. Mezi holými větvemi smutečních vrb se snoubí vágónová zeleň jehličí se šedí oblaků. Existence je nemilosrdná!!! nelítostná, nesentimentální … Říkala jsi: „Potkávat a zase se vracet.“

„Unikáš zraku času.“ chtělo se mi dodat, ale mlčel jsem. Dvě vteřiny a hodiny odbijí celou. Zamlklá věčná zbožnost noci … zamlžená mizející krajina … ojínělé jehličí. Cesta … vynořuje se a zase mizí. Černomodrá temnota působí. Je nemilosrdná.

Svítá. Světlo utkvívá v nehybnosti … nelítostné a nesentimentální svítání … sebe sama mate. „Potkávat a opět se vracet!“ zase, znova, hrábě, hřeben, hrana … učesaná písmena: ANO – ONA. Neúčelná slova … hraje si se slovy. Češeme písmena, češeme věty. Úsporné NE meandrující v řečišti. Řeči se vedou a voda teče … zátoka života. V koutě smrdí popelnice, v kostelích hoří voskovice.

RHYNO – rhyno – Rhynopront … opakuji unaven nad zpola popsaným listem papíru … ostatně pro příběhy netřeba chodit daleko. Oči zakrývají víčka … Bezhlavě běžím. Vpřed … Hlava mi třeští. Tvar … utvářet … vysoustružit větu … dokola kolem rastr zdí. Doteky, rytmus, rytmus dechu … RHYNO – rhyno – Rhynopront … spadané listí šustí a pojem těžiště … snad leží v příběhu.

Zeleň, modř … mezi stromy vedou koleje. Chůze po pražcích je pravidelná, i když se snažím zvyšovat, pokud lze, její frekvenci. Postavy jsou zabrány do hovoru. I stromy tu rostou v pravidelných rozestupech a dlažba je černá … bílá.

„Nezdá se ti to?“

„Nevím, ale připadá mi to zajímavé.“