Zapsáno cestou – Neděle 10. listopadu 2013

mnoho autorů píše o bolesti a o strádání, vlastně o bolesti taky jako o jediné realitě, jediné důsažné mocnosti, která člověka uchopuje, tvární a směruje, po výtce směrem většinou nepochopitelným, Witold Gombrowicz, tvůrce, jehož myšlení mi velmi vyhovuje a již mnoho let mě inspiruje v úvahách, dokonce takto chladně sděluje tuto definitivu, kterou bych se z velké části ani nesnažil vyvracet: „… Opravdový realismus tváří v tvář životu je vědomí, že jediným konkrétnem, skutečnou realitou je bolest. A zatím, současná filosofie se prezentuje s doktorským, profesorským tónem, jako by bolest ani neexistovala. Sartre došel dokonce až k tvrzení, že i mučení může poskytovat rozkoš, jestliže si mučený představuje, že po smrti přijde do ráje. A tohle pro mě naprosto neplatí. Myslím si, že tento lehkomyslný způsob nakládání s bolestí profesorským tónem je jednou z chyb současné filosofie, která je nesmírně měšťácká a navíc vytvářená universitními suchary. … Chtěl bych napsat něco, co by opravdu přispělo k pochopení bolesti, něco skutečně strašného a absolutního, samotný základ reality. Vesmír se mi jeví jako naprosto temný a prázdný celek, v němž jediná skutečně reálná věc je to, co ubližuje: to jest bolest. To je pravý ďábel, zbytek jsou jen deklamace.“ (Deník I. 1953-1956, pag. 14, úvod Francesca M. Cataluccia. Torst, Praha 1994) – deklamace a život, ale jaký pak smysl takovéto reality? pominu Sartra, kterého jsem nikdy nedokázal brát vážně, ale v podobném smyslu se vyjadřuje, čtu-li správně, i Josef Šafařík ve svých úvahách „proticírkevních“, které jdou ostřeji proti duchu „instituce“, než podle posledních sociologických průzkumů soudí o „víře“ a „církvi“ velká masa členů společnosti, k níž náležím, co je tak asi opakem bolesti? nejspíš sen o lidském štěstí, ale správně praví Šalda, že „kdo nemiluje, neměl by mluvit o štěstí“, není „štěstí“ jen jakási rozměkle vymyšlená efemerida, která nás jako bludička láká do smrtících blat? není mnoho míst ve svatých Písmech, kde se mluví o štěstí, hlavně v Knize Job ([bezbožní]„tráví v štěstí dny své“, 21, 13, další místo tomuto jako by odporuje: „není v moci jejich štěstí jejich“, 21, 16), pak také v knize Přísloví Šalamounových: „štěstí bláznů zahubí je“ (1, 32), což zní již ošemetněji, hlavně však „štěstí“ je toužebným slovem veškerého maloměšťáctví, aniž by se věnovala pozornost jeho pečlivému definování, zatímco se z něho stává pouhá fráze, obraz pro cosi vlastně velmi nízkého, biologického a bohapustého, ale „bolest“, to je téma mnohem zajímavější, nelze se mu více nevěnovat, dotírá-li rovnou fyzicky, mimoto je ovšem zpravidla hlavním tématem veškerého bulváru, jakož i prostých třeba televizních zpráv, které se sice bulvárnímu nařčení mohou bránit, přitažlivost drásavých událostí, příhod a stavů však nemohou zastřít, jakkoli vážně se při tom mohou tvářit (což ovšem ve své profesionální odřenosti, kterou těžko odlišit od úplné vyhořelosti, ani nečiní a komentátoři se prostě tváří pořád stejně, s jakýmsi permanentním záložním úsměvem, který dávno pozbyl své základní funkce), jednoduše šídlo v pytli neutajíš, „bolest“, to je prostě téma, doléhajícím časem a věkem do hřbetu tížícím se mu nikdo neubrání, jsou však dvě důležité věci: smysl tohoto trápení a schopnost s tímto smyslem souznít, nehrdlit se marně s něčím, co neovlivníme, nýbrž uvést „bolest“ v celém jejím přesahu do života všednodenního, a taky schopnost tyto překážky překonávat, každý den si formuluju větu o svém „zápase s entropií“, jen ztěžka někdy uklízím věci na jejich správné místo, umývám špínu, peru, utírám prach, ale v tom právě je nutná obezřetnost – neklesnout pod jistou míru „přirozeného nepořádku“, zachovat čistotu v míře, která by člověka nedeptala a neodrazovala a nenutila vzdát něco, s čím naopak je nutno bojovat, každý den, každou minutu, chtělo by se říct, velmi prosté slovo jsem četl v zápiscích svatohostýnských, kdy jedna poutnice vděčně děkovala za slova Otce Stanislava P., který při jakési příležitosti řekl s jesuitskou jasností a prostotou: „Proč bychom se měli mít lépe než Ježíš Kristus?“ – zdá se mi přesto ta věta velmi překvapivá a jaksi až mrazivě strohá, přitom nevím, co bych vůči ní mohl namítnout, ba co víc, vůbec nic nemítat bych se ani neodvažoval, znaje již po mnoho let zdravý a v nejlepším slova smyslu selský úsudek Otce S. P., jen uvědomit si tyto souvislosti v každou pravou chvíli, uchovat si onu nutnou duchapřítomnost, z hodiny na hodinu, ze dne na den, ještě další a další, kdoví kolik jich na nás ještě čeká, svatý Martin se blíží, brzy bílý kůň zalehne dvory, přesně před dvěma lety se dovídám o smrti I. Martina J., v předsíni měl hřebíkem krovákem na skříni přibitý bujarý obrázek ke známé písni „Už ho vedou Martina / kapsa se mu ztenčila: / hrajte mu, trubte mu, / muzikáři, marš, / aby měl Martínek / před ženou kuráž! // Už ho vedou přes zahradu, / jeden napřed, druhej vzadu: / hrajte mu, trubte mu, / muzikáři, marš, / aby měl Martínek / před ženou kuráž!“ – eh, bolest, před bolestí neutečem, tou vnitřní, která z bujarosti nás ke skleslosti nutí, i tou, která nám tělo zmáhá, abychom nezapomněli, abychom „pozemskému štěstí“ příliš nepropadali, abychom si trvalejších věcí hleděli a pevně v ně doufali, aby se nám nepřihodilo, před čím vizionářský Blanc de Saint-Bonnet varuje, že opojeni pýchou nebudeme vidět než záludné „sny o štěstí“ a jakési klamné „vymaňování z poddanství“, zatímco nás budou „olupovat a povedou na smrt“, – to je i mé psaní povolební, asi s přiměřenou mírou optimismu vůči tomuto ztřeštěnému, i zase temně záludnému plichtění „demokracie“ v těchto dědičných zemích – „Pán Bůh s námi, a zlé pryč“, praveno spisovně, rovnou s Komenským, k čemuž pro dnešek dodám ještě litanické (a u dobrém vědomí, ke komu se tuto chvíli obracím jako k patronu, k onomu soucitnému rozdavači plášťů pro zmírnění pozemského chladu – i bolesti): Svatý Martine, oroduj za nás! –
Brno, Alfa Passage, 10. 11. 2013, 18:40