Blogy

o jedné věci jsem taky mluvil, o tom, co zmůže lidská vůle, vlastně spíše o tom, co nezmůže, jak málo zmůže, ano, psal jsem už o těch věcech, ale jak vybřísti ze sebe sama, nelze, mnohokrát jsem svou pouhou vůlí kohosi o čemsi přesvědčoval, a byli to lidé, které jsem měl rád, ba které jsem miloval, o to více jsem pak trpěl nepochopením, ale bylo to opravdové nepochopení? po letech pak, když jsme na podobné rozhovory a diskuse narazili, dovídal jsem se o tom, jak dlouho a zbytečně jsem o mnohých věcech mluvil, a pak se v hovoru rozsvítil bod, bodové světlo stále větší jako svítilny příjíždějícího vlaku, kdy dotyčný mi řekl s nadšením, že jedna věta z mého mluvení se mu líbila, oslovila ho na dlouhý čas a snad i životem jeho nějak pohla, byla to věta, o níž jsem vůbec nevěděl, jejíž smysl snad vůbec jsem ani předtím neznal, přesto to byla věta důsažná, důležitá, snad i hezká, mohl jsem však pouze v naprosté bezradnosti a s pocitem náhle ochablého organismu němě přitakat, že i mně se tato věta líbí, „chvíme se nad mocí vůle,“ píše Otokar Březina, ale jaké vůle, přátelé?

myslím, že při psaní blogových zápisů se nelze v mnohém neopakovat, stále o tomtéž píšeme vlastně, i když vnitřně cítíme snahu přinášet něco nového, o čem jsme ještě řádně nikomu nic nesdělili, pak stojíte na baru s Pepou K. a mluvíte o svém posledním textu, na který on sám skrze sms reagoval veskrze pozitivně, P. potahuje spěšně a labužnicky, po muzikantsku z cigarety a říká: „mám pocit, že jsem to už četl“, je to lichotka? či muzikantsko-poetická únava?

Okolí není krásné – výhled na městský okruh se spalovnou. Lesknoucí se hyperboloidy osvícené září zapadajícího slunce vypadají jako nepravděpodobný přelud z jiného světa. V sousedství čínská restaurace, Penny market, fitness studio, velkoprodejna nápojů, čerpací stanice … I tady žijí lidé. Usměvavý a úslužný recepční tureckého původu mi vystavuje účet.

Pokoj je čistý a střídmě vybavený. Dvojlůžko, na zdi plochý televizor a světla vekloměsta. Laciná reprodukce nočního velkoměsta plného bodových světel má místu propůjčit punc světovosti. Vzpomněl jsem si na Jestřábí noci Edwarda Hoppera, jehož monografii jsi si tu vloni koupila.

Na stole stojí dve sklenice. V pokoji je teplo. Napustil jsem si v koupelně vodu a napil se. Potom jsem otevřel tašku a vytáhl přenosný počítač. Internet tu taky funguje. Stáhl jsem si poštu. Místo jako stvořené pro přenocování. Po náročném obchodním jednání monochromatické stěny poskytují prostor představivosti …

sedám znovu ke psaní, vyřizuju „agendu“, jsem zván hned ve dvou případech do středních škol jako „pamětník“, míval jsem pokusný bonmot, „kdybych měl paměť, mohl bych být pamětníkem“, teď hodina udeřila, není kam utéct, ten dvůr je stále menší a buldog na něm stále větší, jak krásně píše James Baldwin v Giovanni’s Room, píše se o tématech komentářů, musím odpovědět, že jsem zvyklý mluvit spíš „globálně“, dnešek mě zajímá, i když věci prolínají, vracejí se, znovu oživují, upadají v jámu pamětnici, jsem spíše ctitelem Rankeho přístupu k historii („neredukovatelná jedinečnost dějinných období“) oproti hegelovskému „jedinému příběhu“, jakému vlastně? to jsem nikdy nepochopil, jako jsem nepochopil a nechápu, proč současná filosofie skrze diplomní práce a řečnění akademiků tenduje jednoznačně právě k hegelovskému (či dokonce marxistickému) trendu, v návaznosti pak na Schopenhauera a Nietzscheho najmě, Sartra, z kterého je mi nanic (la nausée), nevyjímaje, proč je tak opomíjen Henry Bergson, Maurice Blondel? u státnic z filosofie (kde se mě m. j.

Kulisy:

Formální úspornost – stop populismu.
 Myslíme na budoucnost – kompoziční sevřenost.
  Účinnost pointy – slovo, které platí.
Nepřízpůsobiví nám diktovat nebusou – prvoplánová přímočarost.
 Každodenní plochost – lidé si zaslouží lepší život
  Chceme být hrdí na svou zem – absolutní nedůležitost.

Bloumám krajinou tělo bez duše. Vlastně se vznáším – vzdávám rozchvácen větrem. Hledám mezery mezi kulisami. Ony se na sebe vrství. Otřepené tapety, které překrývají stále nové a nové vrstvy nesourodé skutečnosti. Proto je minulost nesouvislá nerozčlenitelná kornatá vrstva tapet. Kornatění??? Tápám … trápím se popisem … Panoptikum otylých vytlemenců, jímž grafická stylizace dodává punc odpornosti, zrůdné perverze. Harlešín, harlešín, harlešín … Ve vzduchu je cítit tříšť.

Dirty Picnic je další z podivných brněnských kapel, o které nikdo nic moc neví a ani se o ní nepíše v turistických průvodcích. Anglické texty a dynamický zvuk synťáků. Na první poslech cold wave, The Cure, New Order, KaS Product a další se vynořují z propasti času. Říkají-li dva totéž, není to totéž. Hledání ztraceného času? Nová vlna? Snový obsah? Jejich hudba vzniká v současnosti a reflektuje současnost. Skutečně nejde o oldie sound.

Tvorba brněnských kapel je charakterizována experimenty a do tohotu kontextu Dirty Picnik dokonale zapadají. Experimentují se synťáky. Nová vlna byla otevřená úletu a zanechala za sebou celou řadu pozoruhodných nápadů. Vytvořila ideání pískoviště, kde spojením jednotlivostí mohou vznikat útvaty naprosto odlišné.

Buying snow from the ice cream guy,
feels like little treat,
as well as an uphill slope,
in the park, growing nervous like a child

Underground – to slovo jste jistě zaslechli a na mysli vám určitě vytanou nějaké aosciace – plastici, The Velvet Underground, Národně socialistický underground, Ivan Martin Jirous, The Fugs, pivo … Stejně tak se lze spustit po vlákně slovních významů a nechat myšlenky volně plynout – underground, podzemí, souterain, sklep, pivnice. Kam jsme to dospěli – dostali jsme se do prostoru skrytého před slunečními paprsky, k opaku obýváku, kde je uhelný prach, zaprášené láhve a pach plísně … působí zvláštní stav mysli,který člověka alespoň na chvíli osvobozuje od všeho a obnažuje mu primární základy jeho bytosti. Poznej tajemství života a jeho koloběhu. Hledat, jenže kdo hledá tak se musí připravit na to, že může zabloudit. Dveře jsou dokořán. Tedy těkat, sledovat chvějící se povrchy, vracet se ke kořenům.

Nedělní odpoledne – spolu, sami, na terase, vytrženi, vytržení. Piju víno, ty si čteš Noční vlak do Lisabonu a piješ víno. Povídala jsi mi, že kniha je o nemožnosti – nemožnosti setrvat na jednom místě. Taky jsi tvrdila, že jsi ten typ, co chce, a přesto nedokáže odejít. Proč?? Zůstáváš na místě … tady v tomto městě příliš malém … kde znáš každý kámen. Tulipány jako by z kamene vytesány. Čas pomalu protéká a ve sklenici je červené víno.

Už se to vyskytlo – alespoň se domnívám – ve Hře se skleněnými perlami, v proudu asociací v řečišti jazyka v propojení určitých taktů jistého hudební skladby s určitým zážitkem.

Nedávno se mi to znovu vybavilo. Právě jsem odpočíval a poslouchal rozhlas. Mladý pianista hrál Chopina a já poslouchal toho jeho Chopina tak, jako fyzicky unavený člověk hudbu poslouchá – napůl pozorně, napůl nesoustředěně, rozptýleně, netečně. Oddal jsem se zvuku. Vnímal jsem zvukové stimuly a kompozici si neuvědomoval.

Petr Borovička: Mě to není jasný.

Richard Buckminster Fuller: Neměňte člověka! Proměňte jeho myšlení.

Mao Ce-tung: Vytvořte člověka z podstaty jeho duše. Převraťte jeho myšlení.

John Cage: Najděte společný jmenovatel.

Michal Ženíšek: Lenine, Staline, Putine!... PECKA tě nemine!!!