days like this, takový jeden den, rozčísl jsem si hlavu při pádu se schodů, slabost si nechtěl připustit, drsný beton, jakási ostrá železná součástka, sedm stehů, začerstva, tajemné fungování těla, kontinuální duševní vědomí, všechno mě nutí ke spánku, ale spánek je klamný, spánek je zrádný, ne nadarmo píší moudří „spánek je něco velmi tajemného; člověk, který představuje svobodnou osobnost, sám se ovládá a řídí, odpoutává se ve spánku, vydává se ze svých rukou, svěřuje se silám své bytosti, kterou nestvořil a nepřehlédne; spánek je aktem důvěry ve vnitřní správnost, jistotu a dobrotu lidského světa, aktem bezstarostnosti a srozumění s nepředvídaným“ (Karl Rahner), ale jak, když právě tomu důvěřovat je tak těžké?

Na ploše sto stran vyšly básně v próze Monology křehkého vědomí jako autorčin knižní debut a druhý knižní titul Ears&Wind Records. Kniha je ilustrována grafikami brněnského výtvarníka, hudebníka a fotografa Vladimíra Smýkala. Závěrečné slovo napsal Ladislav Heryán.

LITHIUM

chtít políbení duchem léčit jako poruchu osobnosti, stejné neštěstí jako vstřebat prasklý žlučník, vyčistit lihem zašedlou plíci, tablety vysypané z dózy sypou se z okna na ulici – jedna vedle druhé visí ve tmě jako vyhaslý měsíc, rozházené drobné mince, pro které už nesehnu se – chladné a suché jako zimomřivá kůže v létě, jako prach z křídy, jako svorka na obvaze, dotěrné jako doteky cigarety vypalující díry v papírové stěně – ať do všech koutů světa rozkutálejí se, daleko ode mě! – lithium – zabiják, tank přes naježenou armádu na rukách – lithium, nepřítel jiné inteligence, lithium, poslední řešení pro zoufalce – lithium zvedá bílý prapor v duchovní válce – lithium lítosti – lithium, vyhozený kloub z palce – lithium, obstarožní zadek na kopance – lithium, nůžky na konci lana provazochodce –

rozhovor Luboše Vlacha s Ivoshem Krejzkem, brněnským porno poetou, básníkem „sprosťákem“, autorem padesáti šesti (!) sbírek poezie, v nichž do sebe naráží Erós s Thanatem …

motto: „Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází jak přišel …“ (Kazatel 5,14)

„Láska je něco, co se nepovyšuje, ale co sestupuje dolů. Láska ukazuje, že právě sestoupení je skutečný vzestup, že nabíráme výšku, když scházíme níž.“ (Josef Ratzinger)

L.V.: Jsi obestřen gloriolou pornolyrika. Erós je osou, kolem níž se točí většina Tvé, poměrně rozsáhlé, básnické produkce. Ale sepsal jsi i štos hřbitovních písní. Zřejmě proto, že tyto parkety (érós a thanatos) k sobě „obsahově“ patří. Erotika je morbidní. Sex je ambivalentní až ponuře, milenci prochází řadou (souběžných) smrtí a zrodů; psychoanalýza nazývá postkoitální stav „malou smrtí“ a podobně. Vypovídá o tom i řada mýtů kde hrdina prochází bránou, „kde se objímá nebe se zemí“, snaží se vniknout do „ohnivého kruhu střeženého netvory“, proklouznout „uchem jehly“, „úzkou branou“ atd.

I.K.: Opravdu mám pocit, že tyhle dvě věci k sobě svým způsobem patří, ve své tvorbě se je pokouším vyvažovat.

Známy jsou orgiastické obřady obnovy rituální smrtí. Eliade tyto interpretuje následovně: jde o symbolickou (iniciační) regresi do lůna černé bohyně, pramáti země; do prvopočátečního (kosmologického) stavu atp. Freud sex považuje za analogon „opětovného spojení s matkou v aktu koitu“. Etymologicky význam ponurosti souvisí se slovem nořit/ ponořit. Traduje se, že Goethe řekl, že celé kulturní dějiny lidstva jsou řečí nad hrobem. Jáma je, pochopitelně, břichem. Hlad, láska a tajemství – to je svatá trojka. Zemři a staň se …

Nepíšu krátké texty typu „někdo umřel bla bla bla“. O smrti promlouvám rozvláčněji, ve svých básních se zmiňuji o pohřbech do země, pohřbech žehem a o rozptylu na rozptylové loučce. Nic nezlehčuji, snad jen odlehčuji.

pozvánka na výstavu s krásným názvem „mizzina“, čtu „mi zima“, taky mi zima, často, ani ne tělesně jako duševně, vzdorování vysilující, co zbývá člověku, než se v tomto usilování skutečně „vysílit“? máme však více sil, než si myslíme, vždycky více sil, stará sms – z roku 2009!

ráno, ba spíše už dopoledne, velmi dlouhý sen: nejprve o koníkovi, kterého jsem našel ležet v poli, někde jakoby u Vysočan, hned kousek od příkopu, chybělo mu levé přední kopyto, i s prvním článkem nohy, měl jsem jasnou představu, že chybějící část nohy bude někde poblíž a jal jsem se ji hledat (ještě s nějakým pomocníkem, kterého však nemohu blíže indentifikovat), jdeme přímo k odvodní struze v příkopu a nacházíme zamřížovaný poklop, kterým voda z příkopu při deštích odtéká, „pomocník“ se spouští pod poklop a hledá kopyto, po chvíli je pod bahnem nakonec nachází, jdeme nazpět ke koníkovi a cestou se domlouváme i s nějakým místním hospodářem, pokládaným za „koňáka“, že našeho koníka zase přivede do kondice, ale na operaci nohy si prý netroufá, rozhodneme se tedy koníka odvézt k operaci do nemocnice, střih, operace dopadne dobře, protože už vidím koníka se zavázanou přední nohou, a pak ještě jednoho, zdravého, spolu s ním, toho nemocného ukládáme na valník a odvážíme na „naše“ hospodářství, které se nám jakousi shodou úmrtí blízkých lidí uvolnilo, koník po chvíli již může chodit, ba běhat, a přidává se ke druhému, zdravému, jednoho si osedlám já, druhého „pomocník“, střih, nacházím

probírám se starými bločky, vyhledávám zapomenuté poznámky, shrnuji, odškrtávám vyřízené, nevyřízené sumarizuju… nacházím nádherný citát z Čepovy Polní trávy: „,Hudba je největší dar, který ponechal Bůh člověku, když ho vyhnal z ráje,‘ říkal chlapci starý rechtor Matocha, ,bez něho bychom neunesli tíhu a smutek svého vyhnanství. Nespouštěj se jí nikdy. I kdybys byl tím nejchudším a nejbídnějším člověkem na světě, nezahyneš, dokud ti bude ona znít v srdci.‘“ – kde jsou všichni ti „rechtoři“, kteří bývali v dobách boje o jazyk, o národní existenci? co zbylo z lásky k vlasti, národnímu společenství? co zbylo z tradičního života „otců“? kdo za ně postaví svůj hlas? nevím, jen ironie a mystifikace, snad v lepším případě sarkasmus, jakási ochablost ducha v soustředění na „míru nezaměstnanosti“, zdražování potravin, prolamování limitů (čeho ještě?), nemiluju ironie, moje téma již drahnou dobu, mám i řadu citátů, které tuto mou nechuť dokumentují, zde třeba André Suarez: „Člověk hodnot a nejpřesnějších náhod (řeč je zde původně o Napoleonovi) neodsuzuje ničeho tak důrazně jako člověka ironie: ironie ruší každou hodnotu a zvrací náhody. … Ironie je falešnou mincí v usuzování.

V roce 1966 jsem žil v Západním Německu, v Heidelbergu, Mühlstrasse l-3a. Můj pokoj měl rozměry kajuty pro cestujícího třetí třídy na lodi převážející ledek na trase Riga – Valparaiso. Šestého června, přesně v osm hodin dvacet minut večer, se ozvalo zaklepání na dveře. Otevřel jsem a než na chodbě stačilo zhasnout světlo, stačil jsem ve zlomku sekundy zahlédnout postavu vysokého, štíhlého muže, který vypadal tak na 52 let a měl na sobě: černý oblek, černou kravatu, bílou košili s tenkými černými proužky, černé lesknoucí se oči, černý klobouk. Vypadal jako Opiový Jones.

„Dobrý večer,“ pozdravil hlasem drsným a temným jako kalená ocel.

„Dobrý večer, pane Burroughsi,“ řekl jsem. „Pojďte dál.“

Ve dnech 11. a 12. ledna proběhl v Boro klubu na Křenové festival přátel věnovaný mrtvému androšovi Pavlu Homéru Ambrožovi. Ulice Křenová nepatří zrovna do výkladní skříně moderního dynamicky se vyvíjejícího Brna a nenápadný vchod do sklepení šedivého činžáku v bezprostředním sousedství oploceného rumiště dává tušit, že Boro je tajné místo. Návštěvník se musí opřít do těžkých dveří, aby vstoupil do zcela zakouřeného baru. Z oblaků nikotinu se vynořují známé tváře.

„Každé slovo je autobiografické, a zárověň každé slovo je fikce.“ poznamenal William S. Burroughs. Hned za dveřmi se na hospodském stole rozprostraňuje distro Dřevěné cikády. Vousatý pán s cigaretou a stále poloprázdnou sklenicí poličského piva rozhazuje rukama – láká potencionální zákazníky.

MAMKA BASTET

Jsi kočko zvyklá žíti na zámečku,
snad mamka Bastet oči přimhouří,
když na tvý svatbě ponesou ti vlečku
jen černí pouliční kocouři.

Jak malý kotě šla jsi vždy na dračku,
rvali se o tě až krev chlístala.
A tys každýho brala jako hračku.
Až mamka Bastet všechny ztřískala.

Každej večír mňoukali pod tvým oknem
kocouři ze tvejch dívčích románků.
Mamka Bastet pravila – všichni zcvoknem
a zavolala raděj ochranku.

V tování hale ponechané působení okolí po zdi se plazí rozvody a černý bez. Světlo sem proniká děravým stropem. Je pondělní ráno, kolem ticho utlumeného provozu. Všude se válí torza nábytku, rozlámané židle, vyvrhnuté polstrování, části něčeho, co snad sloužilo svému účelu … Kdeže loňské sněhy jsou …

Ještě maličkost. Tuhle informaci nemáte ode mne.

Samozřejmě že ne … získal jsem ji sám díky své neúnavné píli.

Posadil jsem se k pracovnímu stolu. Židli chybí sedátko, takže to není zrovna pohodlné sezení. Desku pokrývá směs mastného balastu z omítky a sazí. Na stole leží brožované vydání knihy jejíž autor ani název nic neříkájí.

Na rohu stál vypálený dům. Ohořelé balkóny trčely do ulice jako mrtvé pahýly. Cihly byly zčernalé. Okna i dveře shořely a zůstaly po nich prázdné otvory, dívající se netečně do ulice … Ulice byla plná odpadků.