v děloze básně...
rozhovor Luboše Vlacha s Ivoshem Krejzkem, brněnským porno poetou, básníkem „sprosťákem“, autorem padesáti šesti (!) sbírek poezie, v nichž do sebe naráží Erós s Thanatem …
motto: „Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází jak přišel …“ (Kazatel 5,14)
„Láska je něco, co se nepovyšuje, ale co sestupuje dolů. Láska ukazuje, že právě sestoupení je skutečný vzestup, že nabíráme výšku, když scházíme níž.“ (Josef Ratzinger)
L.V.: Jsi obestřen gloriolou pornolyrika. Erós je osou, kolem níž se točí většina Tvé, poměrně rozsáhlé, básnické produkce. Ale sepsal jsi i štos hřbitovních písní. Zřejmě proto, že tyto parkety (érós a thanatos) k sobě „obsahově“ patří. Erotika je morbidní. Sex je ambivalentní až ponuře, milenci prochází řadou (souběžných) smrtí a zrodů; psychoanalýza nazývá postkoitální stav „malou smrtí“ a podobně. Vypovídá o tom i řada mýtů kde hrdina prochází bránou, „kde se objímá nebe se zemí“, snaží se vniknout do „ohnivého kruhu střeženého netvory“, proklouznout „uchem jehly“, „úzkou branou“ atd.
I.K.: Opravdu mám pocit, že tyhle dvě věci k sobě svým způsobem patří, ve své tvorbě se je pokouším vyvažovat.
Známy jsou orgiastické obřady obnovy rituální smrtí. Eliade tyto interpretuje následovně: jde o symbolickou (iniciační) regresi do lůna černé bohyně, pramáti země; do prvopočátečního (kosmologického) stavu atp. Freud sex považuje za analogon „opětovného spojení s matkou v aktu koitu“. Etymologicky význam ponurosti souvisí se slovem nořit/ ponořit. Traduje se, že Goethe řekl, že celé kulturní dějiny lidstva jsou řečí nad hrobem. Jáma je, pochopitelně, břichem. Hlad, láska a tajemství – to je svatá trojka. Zemři a staň se …
Nepíšu krátké texty typu „někdo umřel bla bla bla“. O smrti promlouvám rozvláčněji, ve svých básních se zmiňuji o pohřbech do země, pohřbech žehem a o rozptylu na rozptylové loučce. Nic nezlehčuji, snad jen odlehčuji.
Požehnaných 70% Tvé tvorby jsou erotické písně, ale rozdíly mezi zemí a ohněm jsou jen pindy: matice, materiál vulvy, matky, manželky, ženský prvek … má nesporně i předhistorický, tzn. náboženský rozměr, je trasou od erotu k agape … stará mladá, dokonce i Shakespeare prý v jednom sonetu rýmuje tomb (hrob) a womb (lůno). Tělo je oživlým slovem a báseň má namířeno do vlastních řad.
Sbírka REKVIEM začíná nějakým tím stylovým umírám a přes opravdovou nudu v kremační síni pokračuje až k pohřbu jejího syna, nebo co tam vlastně je.
Jestli mě paměť nemate (což se nemůže nestát), tak tam místy jde o dosti vyšinuté hry, přesněji tedy truchlohry u truhly, či sypání popela … přiopilá vdova sedí vpředu v průsvitné halence vedle milence, a aby jí nebyla nuda a v kremační síni pořád stejná nota:
smuteční fangle
věnce od rodiny
dvě kremační rozloučení do hodiny …
To je „upřímná soustrast“ fuck upřímná …
Ohromná nuda je znovu
v bohunické kremační síni
zas ta stejná vdova
jen milenec je jiný …“
Je to všechno originální receptura. Svazek totiž obsahuje osm nádherných smutečních básní od klasika tohoto žánru, za něhož se považuji. Shodou okolností se REKVIEM jmenuje i pohřební služba, která (dříve než sbírka vznikla) na některá parte tiskla mé veršíky.
Parte je docela kuriózní publikačně/ediční médium, ale připadá mi, že zcela odpovídající Tvé bizarní stylové poloze.
Dostalo se mi odezvy, že jsou to krásné verše. Člověk umře, vytiskne se PARTE, rozešle se po příbuzných a na hřbitově je nástěnka, kde se ty parte vystavují.
A čtou ho desítky až stovky lidí ve zjitřeném stavu …
Řada lidí obdrží osobní výtisk a navíc, jakoby v knihovně či výstavní síni, si je čtou právě tam v té zasklené vitrínce.
Ale to by jsi nebyl Ty, kdybys i do zmiňované knížky REKVIEM nepřimixoval erotické motivy. No, je v PEKLE … že „opakem naděje je touha“. Co z toho vyplývá?
Vyplývá z toho totéž, co jsem dokumentoval právě tím REKVIEM. Věnoval jsem výtisk i spolumajiteli té pohřebky. Později jsem se s ním potkal na hřbitově, samozřejmě na pohřbu, a on mi hlásí: „tu knížku máme pietně vystavenou hned vedle katalogu rakví.“ REKVIEM však je sbírkou poněkud vybočující z rámce mého ostatního psaní.
Vybočující z erotomanských poloh?
Mmmhm …
Fakt? Ani bych neřekl.
Rekviem byl tematicky koncipovaný celek – o pohřbívání. Další monotematické celky, které jsem zpracoval, jsou Znovunabytí chlapské cti – téma alkoholizmu; Sadomasochistická touha – o S/M; a Wolf – o homosexualitě.
Tím se ovšem vracíš k výchozímu bodu, a sice mysterijnímu erósu. Ten je jak mystickým, tak zároveň tím nejprofláklejším a nejprofánnějším. Viz např. v hebrejštině rahem (racham), tj lúno označovalo jak svátost, tak nevěstku. Rahem je lúno, rahamin nitro … Prokleté je svaté. Je to jak s tím lékem/jedem (=farmakon). Pravda sice vítězí, ale nikdy nezvítězí, protože jinak by zrušila paradox a nastolila stolici …
Sadomasochistická touha II byla před pár lety v knižním fondu šumperské knihovny. Jeden pán si tam tu knížku tehdy vypůjčil a následně ztropil skandál. Zaměstnancům té instituce hlasitě lál do prasat. Potom sbírka z fondu zmizela,možná si ji někdo vypújčil napořád,možná byla vyřazena.
Tomu říkám bombastický čtenářský ohlas. Ale Ty jsi mi říkal, že Tvé básně slavily úspěch i v instituci jiného druhu – ve vězení.
Můj dobrý přítel Karel Poláček, který se jako osoba stal předlohou pro postavu kormidelníka Varla Gejáčka v mých sbírkách o starém mořském Wolfovi kdysi dostal pár mých knih, které ho natolik zaujaly, že když se později dostal na scestí a byl odsouzen za jakýsi delikt, vzal si je s sebou do kriminálu, kde sklidily úspěch i u spoluvězňů, kteří si je od něj pak často půjčovali a opisovali si je. Takže jim je nakonec věnoval, prostě je rozdal a když ho potom pustili, dostal ode mě další, velice si jich cenil a doufám,že si jich cení dodnes.
Píšeš už nějaký ten pátek, říkal jsi mi, že už od dětství. V čem je to, s přibývajícím věkem, jiné?
Pohrávám si s nadsázkou a tragédií, což je legrační. Postavy a témata mých básní přechází z knížky do knížky. Když mě některá přestane bavit, tak je v dalším textu sprovodím ze světa.
Žehem, nebo do země?
Dříve jsem upřednostňoval jejich pohřbívání do země,ale protože se i potom snažili neustále vracet přešel jsem raději k pohřbům žehem. moje poslední báseň „Napříč“ to dokazuje. prostě spálit, rozprášit a konec …
Do rakve mě položte napříč,
nebo naštorc,
nebo tak jak sami chcete,
po vyhasnutí plamenů v peci
popel předejte mým dětem,
ať předhodí mne dechu letního vánku.
Usazen pod víčky těch, kteří přišli
zůstanu ve věčném spánku.
Odložím do pryč vypsanou tužku,
v mých ústech shoří básní slova
a ta, která na papíře zbudou,
kdosi na dno popelnice
navždy schová.
Položte mě napříč, nebo naštorc,
z ruky vyjmite mi vycházkovou hůl,
do větru nahažte zůstavší popel,
za ním cukr i sůl …
…a polibte mi prdel!!!
Co si myslíš o vztahu sexuální „morálky“ vůči poezii? Občas je to kladeno do protivy (např. Freud považuje sexuální pud za protiklad kultury), těžko však usoudit, zda je labilnější etika nebo estetika. Mně přijde jedna za osmnáct a druhá bez čtyř za dvaadvacet. Protikladné nejsou; každopádně patří k sobě. Jedna zaskakuje (za) druhou. Doplňují se, ba i oplodňují, jedno do druhého zapadá. Ale čím hlouběji, tím větší žár. Jestli se pochováváš do ohně nebo do země, to si nevybereš, je to jako si vybírat jestli se nastěhovat do Dolní Lhoty nebo do Horní, vždy to bude Lhota, ne? Jsme jenom lidi, tedy ne „jenom“, ale „taky“; přece pokud nebudu naslouchat svým vlastním instinktům, tak si to mohu nehezky odskákat, ne?
Rád bych Ti řekl něco rozumného, ale jak by Ti něco rozumného mohl říct člověk píšící věci tak nerozumné?
Rozum není ručitelem morálky a mnohdy ani jejím projevem.
Život je sám sobě protikladem, podobně jako smrt. Protikladné jsou si (i) navzájem. Také postavy mých básní jsou si protikladné. Stejně jako jiní lidé i ony, postupně jedna za druhou odchází na věčnost …
Vloha a děloha mají cosi společného. Pokusil by ses to nějak pojmenovat, ať již technicky či metaforicky, to je jedno, tedy dvojí, trojí, občas je těžké netrojčit?
Luboši, přemýšlím, zda děloha není uložena, pro mne, až příliš hluboko, v nitru, zda nejsem spíše povrchní tvor. Tomu by mohl nasvědčovat i název mé, zatím poslední sbírky „Chyť si svého bobra!“, ale když už se ptáš co tato dvě slova mají společného, tak vloha – myšleno „nadání“ je samozřejmě s každým z nás prvotně tahána z dělohy, ale časem jak se naše názory mění – stoupají i upadají, tak v konečném kontextu tu vlohu můžeš tahat z kterékoliv "prdele" a je už úplně jedno jestli to uděláš technicky nebo metaforicky a stejně jedno je kolikrát tam sáhneš a něco vylovíš – jednou stejně dojde k tomu,že odtam vypreparuješ beztvarou,mazlavou,hnědou a zapáchající věc. v té chvíli bych samozřejmě ještě nepropadal beznaději a nezačínal bych trojčit …
schovej vlohy do dělohy
ať se nikde neztratí
za čas ti je přežvejkané
prdel zpátky vyzvrátí …