(K recenzi Petra Krále na dvě knížky nakladatelství Vetus Via)
Mám před sebou posledních šest knih, které vyšly péčí nakladatelství Vetus Via, to jest péčí mou, Františka Štorma a dalších přátel. Jsem s těmi knížkami spokojen. Grafika je příjemná oku, čistá, prostě vypovídající. Nevtíravě nastiňující obsah. Ve dvou případech jsou to knížky třicetiletých autorů vůbec první (Martin Cina a Pavel Šuhájek, oba nar. 1982 v Jihlavě). A jak pravím, jsem spokojen.
To neznamená ovšem, že se stále nepřestávám ptát po základních důvodech, ať už tvorby jako takové, nebo poezie zvláště. Jean Onimus ve své knize La Connaissance poétique (1966) píše: „Poesie nám má co zjevit (…), chceme-li zůstat lidmi, to znamená duchy, kterým se svět zpřítomňuje a kteří se zpřítomňují světu. Pro tento dialog našich vědomí se světem – dialog, který humanizuje zemi a činí ji člověku obyvatelnou – je důležité, aby jej poesie vedla v čase, kdy vesmír kolem nás se stává stále lhostejnějším, objektivnějším a mlčenlivějším: neboť ‚člověk obývá zemi poeticky‘. (…) Je-li zbaven poesie, umírá zadušením.“

Putyka Mandragora, Křenová 10, Brno

Jaroslav Erik Frič – poezie
Leoš Bacon Slanina – poesie
Josef Klíč – hudba
Ivosh Krejzek – poezie
Massive Mustache – hudba
Klára Kofolíková & Pavel Šuhájek – poezie
Nikola Mucha – hudba & poezie
Petr Čichoň – poezie
Miloš Kocman – hudba
Ferda

Vstupné 80,- Kč
Výtěžek večera bude věnován Ferdovi na opravu ohněm zničeneho domova.

Léto je v koncích … a je mi to vůbec líto? Hledal jsem větu, abych vůbec začat. Zrovna otázkou … proč … v mezičase … ve světě z písmen … překlaepem … sám nevím … na ulici v krabici našel jsem Příběhy lásky Hermana Hesseho … jméno jako příslib. Příběh … slib … běh. Nalistoval jsem povídku Nekuřačka … autor v ich-formě spustil popis cesty vlakem a bájí o možnostech postav … taky hledám slova ve světě ze slov … v poločase léta slunko přetalo pálit a já se tu v ich-formě snažím vymanit z pout koherence a spočinul jsem v údolí redundance … opakovaní nicoty jako předehra …

Vezměme bochník chleba a rozřežme jej na krajíce. Krajíce pak háhodně přeuspořádejme v libovolním pořadí. Kdo si neví rady nebo neví, co je to nahodilé pořadí … NAHODILOST … po tom slově jsem pátral … nechť začne patkou a pak krajíce řadí podle velikosti … máme bochník a zárověn bochník nemáme … nová forma se starým obsahem.

zemřel muzikant J. J. Cale, nenápadný, málo známý, ač autor nepominutelných skladeb rockové hudby, které známe z podání Erica Claptona a dalších, velmi sympaticky říká: „Vždycky jsem byl radši tím, kdo zůstává vzadu. Nevyprodám sál, lidi mě neznají. Všechny mé písně proslavili jiní hudebníci. A o to mi šlo. Takhle se mi to líbí.“ vzácné slovo, tehdy i nyní, v jiných ovšem souvislostech geopolitických bych tato slova rád vztahoval i na sebe a své snažení, které by mělo být nenásilné, nenápadné, jemné, jako by šlo více o věci samotné než moje osobní působení v nich, i když – přísně vzato – jsou to věci neodlučitelné, osobnost a dílo, byl Flaubert skrytý za dílo, byl Shakespeare až dokonce obtížně vůbec jako osobnost identifikovatelný, je to ideál?

Zatímco svět vzrušuje špionážní aféra okolo Edwarda Snowdena, který světu sdělil nihil novum sub sole … moc nechápu a hlavu si nelámu. Ve vzduchu se třepetají fráze o morálce, lidských právech – obecně o legitimitě takového počínání, ale ještě jednou nihil novum sub sone …

Docela jsem sledoval vývoj událostí okolo náměstí Taksim … napřed se zdálo, že nepokoje jsou lakmusovým papírkem … svět, teda spíše Turecko, už nikdy nebude jako před Taksimem. Vnucovala se paralela s jiným náměstím – s náměstím Nebeského klidu. Turecko, podobně jako Říše středu, je samo o sobě kontinentem, kde se snoubí orientální vůně s dravým kapitalismem … ukázalo se, že jde-li o moc tak jdou všechny proklamace stranou … Promluvily obušky a slzný plyn … a naivní mladí lidé dostali lekci. Ostatně většina konečně pochopila, že demokracie a lidská práva jsou jen západní zlozvyky, pro které není v Turecku místo … a ti, kdo nepochopili budou mít příležitost okusit jich na vlastní kůži v exilu nebo popřemýšlet v tureckém žaláři …

Obávají se, že postupy v české politice odporují unijním hodnotám. Věta vytržená z kontextu novinového článku, kde rakouští křešťanští demokráté z Bruselu vyjadřují své znepokojení nad vývojem kolem české vlády … a co takhle vyrvat jěště pár slov a oklestit větu až na dřeň. Postupy odporují unijním hodnotám. Pod slovním spojením unijní hodnoty si normální smrtelník nic moc nepředství, spíš by tam pasovalo evropským mravům a dodáme-li přávlatek české … máme výsledek. České postupy odporují evropským mravům. Co na to Karel Schwarzenberg?

Buď sobcem a vrahem

Našel jsem koťátko
čerstvě přejetý autem
mňoukalo
a nemohlo se hejbat
jsem sobec
bylo mi líto sebe sama
vzal jsem ho
a šel za Michelem
„co s ním mám dělat?“
podrbal se na plešatějící hlavě
zamžikal na mě svejma chytrejma očima
je to vyštudovanej bilolog a farmář
a pak povídá
„no tak asi nejlepší
co s ním můžeš udělat
je vzít ho za vocas
a švihnout s ním vo zeď“

vím, že se dále nedostanu než k fragmentům, citacím, k citacím sebe sama, vracím se k prvním důvodům, k dávným zápiskům, značeným nedůsledně, substanciálně, zkratovitě, dnes i smysl na mnoha místech nejednoznačný, přesto se k nim znovu obracím, abych aspoň takto se s nimi vypořádal, pro tuto chvíli, třeba i jednou provždy, Brno, 6. 11. 1972, návštěvou u J. Š. (kterého jsem právě včera zmínil, a který z mnoha mých úvah – ať jmenován či zamlčen – se dere na povrch, jako polemický protějšek, jako úctyhodný myšlenkový nepohnutelný balvan, jako opora filosofie po výtce ve smyslu existenciálním), „Dokonalost a míra. Kýč. Panna Maria Syrakuská: Ta, jež pláče – sádrový obraz: kýč! J. Š. říká: ‚Ona prostá věřící, modlící se k obrazu, může vidět čistou krásu!‘ Dokonalost, míra, krása, číslo: číslo ne(jen) kvantita, ale (i) kvalita. Jde o to, co (ne jak, kolik…) Dítě když maluje, maluje vždy něco; to jak je přidáno; výtvor také nikdy nemůže být kýč. J. Š. říká: ‚Tam je klíč‘.

vlastně v životě běží především o svědectví, bylo tomu tak v minulém režimu, je tomu stejně tak i v režimu tomto, který mě nepřestává udivovat, jaké nestydatosti jsou veřejně možné, jak mizí morální hranice, jak mizí vůbec jejich potřeba, chodím ulicemi a říkám si, „tato země není pro starý“, nejenže není pro starý, kteří zelenou na přechodu nestihnou, snad tak do půli cesty, do dvou třetin, proč bych se měl nechat atakovat tupě mechanizovanými figurkami za volanty?

jsme přenášeni životem na jemných motýlích křídlech, na křídlech andělských, netušíme ani, jakými milostmi obdařeni, že stále můžeme vzhlížet ke stropu, prohlížet zvláštní odstín zelené na stěně v úpravně zarovnané výmalbě, i tváře lidí jsou jaksi jemné, vnímavé, ač mlčící v každou denní hodinu jinak, jiné tváře, jiné světy, v své vlastní mlčení ponořené, při slovech často překotných, nepřesných, často jako bychom se nadechli k něčemu delšímu, ale ztišíme tón, stáhneme rejstříky, v podivu, že ještě žijeme, jen potichu, jen tiše, abychom život nebrali útokem, už jako kluk jsem četl útlou modrou knížečku The Old Man And The Sea , zakoupenou v „Sovětské knize“, leže na gauči, z jehož kostry vyčuhovaly kovové pružiny, v bytě zakouřeném čtvrtečními sešlostmi milých dam, příbuzných a přítelkyň mé matky (taky první „samizdat“ jsem tehdy viděl – „Oneskorené reportáže“ Ladislava Mňačka, opatrně podávané z ruky do ruky, na velkém formátu průklepového papíru), bylo mi dvanáct třináct let, až později jsem porovnával text „It was a big fish“ nebo „The old man was dreaming about the lions“, české vydání, teď znovu je otvírám a vidím, že právě ty nejjemnější, jen nadhozené nenápadně mo

Na náměstí Taksim, Istambul, Turecko
jsem opilý básník, kterému došly básně
Policajt: Občanko, co tady děláta?
Žena: Čekám na přítele.
Policajt: Jak? Čekám na přítele. Kdo je ten přítel?
Žena: Ethem Sarisülük. Znáte se s ním?
jsem opilý, a tak jsem rád, že vláda ruku v ruce s tureckým lidem odhalily komplot domácích zrádců a jejich zahraničních soudruhů.
jsem opilý a jsem rád, že jejich demokracie obstála v těžkých zkouškách a zvítězila …