barvitý sen: letím boeingem na jakousi banální pracovní cestu, zastupuju nějakou šéfovou, která zase „odtamtud“ cestuje taxíkem, pak náhle střih a vracím se jakýmsi říčním kanálem z Rouenu či Marseille, to mi nějak splývá, dokonale pohyblivá loď suverénně vybírá zákruty řeky a jede velmi rychle, sedím v jakémsi kupé s několika trampy v maskáčích, je tam taky nějaká velmi distingovaná paní, které říkám: „už myslím brzy bude Brno, že?“ říká, „ano, Brno“ a vjíždíme právě do jednoho z brněnských předměstí, pořád v tom říčním kanále, loď se řítí jakoby odkudsi od Cejlu k Hlavnímu nádraží, rychle míjí poštovní budovu a zastavuje někde v místech Nových Sadů,

matení slov je velký problém, onehdy někdo na Facebooku prohlašuje, až se mu od huby práší, „jak se říká, zahálka není hřích“, kdo to kdy říkal? znám „nevědomost hříchu nečiní“ nebo „vtipné“ nápisy (německé většinou) na dětských polštářcích, „kdo spí, neřeší“, ale zahálka, tedy lenost, byla vždy doslova jedním z vyjmenovaných hříchů, chápu slova „plakat s plačícími“ a „radovat se s radujícími“, ale zde mne někdo nutí, abych „hřešil s hřešícími“, což pokládám za zvrhlost,

dohadovali jsme se kdysi s přítelem Milanem Klimešem o přenosnosti osobní zkušenosti, já jsem tvrdil, že žádná osobní zkušenost není přenosná, on, jak už to v hospodských debatách bývá, tvrdil opak, nedošli jsme k ničemu, jenom jsme oba tvrdili a dokladovali pořád to samé, kdoví, možná dva aspekty téže věci, dva úhly vidění, trochu posunuté významy slov pod každým z nich se skrývající, nevím, jisté je, že jsme – jak už to v tom hospodském diskutování bývá – nedošli k žádnému závěru, a s Milanem už ani nedojdeme, protože umřel, ale co si s tím mám počít já?

k té paměti něco ještě, Standa Penc mě ironizuje jakožto „pamětníka“, protože jsem se už nemohl neohradit, když při sebemenší příležitosti se vyřítí vůči jakémusi politickému „špinavci“ z minulosti, přičemž jeho osobní znalost oněch totalitních let může být pouze omezená, legitimuje se přitom (kolikrát už jsem to zachytil a nikdy nekomentoval?) jakýmsi „potvrzením“, čím vším se do svých 19ti let (tedy do r. 1989) zasloužil, bral jsem to tak, že to asi nějak k životu potřebuje a je to zkrátka jeho „způsob“, prosím, teď však vyjel na svou spanilou jízdu za spravedlností několika obecnými a jednoznačně odsuzujícími slovy proti Františku Stárkovi-Čuňasovi, což se mě nemile dotklo, nejen proto, že nejsem příznivcem zjednodušujících a absolutizujících soudů, ale proto, že Standovy obecné, a zcela negativní a jakoukoli politickou činnost vlastně znemožňující výkřiky pro dnešek k ničemu nejsou,

vynořil se odkudsi z Chomutova, což je kraj Skalákův, jakož i Čuňasův, pokud vím, jistý mladý doktor-onkolog jménem Marek Hilšer, další kandidát do presidentské volby v roce 2018, poprvé jsem slyšel jeho jméno, poprvé jsem si ho mohl prohlédnout skrze video, které se mi objevilo na Facebooku, a byl jsem nucen ihned (při „sdílení“ tohoto videa) napsat: ano, rád zde dávám toto video – o tomto člověku jsem poprvé uslyšel před dvěma dny, vím jen to, co se objevilo na Facebooku, jedno však již teď vím jistě: není to člověk nepolitický (kandidátů „idealistických“ a z ne-politických pozic vycházejících se trochu obávám), jeho slovo je jasné, aspoň v tom, co jsem zatím slyšel, přesvědčivé, žádné plané sliby a tlamocviky v politice tak oblíbené, jasné přesvědčení, sebedůvěra dostačující, ale ne přehnaná, jakož i odvaha, neopotřebovanost lidská, zatím žádný náznak cynismu ani finančně motivovaného „realismu“,

vracím se tedy k 21tému červenci, kdy jsem začal psát o svých hradeckých zápisnících, po téměř dvou letech opět, a to 25. 1. 2016, je zde psáno toto: „HK, Klinika,18. 6. přivezen A.-ou ze Zlína sanitkou, stav můj zdravotní se dramaticky zhoršoval, apatie, nechutenství, potupně zmáhající únava, po několika dnech v HK jsme upadl do (polo?)nevědomí, které trvalo až do začátku září, hrůzné – „realistické“ – sny, noční můra mě obklopovala, zaživa jsem byl zahrabáván a protlačován jakýmisi hliněnými tubusy, napojenými na sebe, pak děsivé střihy na válečné scenérie, kterých jsem se účastnil, jakoby za první světové války někde na Východě, ve sněhu, potoky krve, vše v barvách, přímo fyzicky pociťovaná bolest, která volala po vysvobození,

jestliže jsem do reality takto vstoupil, musím nést i její břímě, tedy i tento „Facebook“, který využívám a který jsem začal využívat proto, abych mohl informovat „publikum“ o aktivitách, provozovaných společností Christiania, Spodními proudy i proudy třeba ještě podezřelejšími, a ovšem i o aktivitách osobností osamělých, o činnosti také mnohých nenahraditelných solitérů, a jak jsem tedy do tohoto prostoru vstoupil, nové věci jsem se dovídal, zblízka mohu pozorovat mnohé doposud nevídané úkazy, mnoho lidí dobrých, inteligentních, jemných, sympaticky cudných, ale také zde mohu vidět škleby, zlobné výkřiky, postrádající racionality a lovící pouze v jakýchsi pro mne tajemných kanálech, kam je nemohu a ani nechci sledovat,

pořád mi nejde z hlavy ten „obyčejný člověk“ nebo ten „prostej člověk“, copak já snad patřím do nějaké jiné fauny? dnes ovšem se rozmohlo něco, čeho dřív jsem si tolik nevšiml, bylo přece jen ještě nějaké ponětí o autoritě a hierarchii v tom skutečně duchovním, a jedině platném smyslu, dnes místo toho ten zaběhlý obrat „já mám svoju hlavu“, je – i když třeba ne vysloveně deklarován, ale přesto – stále intenzivně přítomný i zamlčeně, o to samozřejměji, ale mě vždycky především zajímala moudrost! to jest cizí moudrost! moudrost skutečných autorit, svatých Otců, lidí s rozhledem i nadhledem, tolerantních a velkorysých, vzdělaných a noblesních, kterých přece jen dřív bývalo více, jak se obávám, než dnes, a tu „cizí moudrost“ jsem samozřejmě preferoval před „svou hlavou“, o které jsem neměl a dodnes nemám žádných iluzí, ale snažím se hledat, pravdu vyprošťovat z kanálů, lží a špinavých pomluv,

o Janu Evangelistovi Purkyni jsem chtěl psát, a pravděpodobně už i psal, ale těmi věcmi si právě nikdy nejsem jist – a texty po sobě číst už nemohu – zbývá mi opravdu jen riziko redundancí a repeticí, jimž snad aspoň v jakési urputné snaze – a snad i především důrazu na věci opravdu současné – se mi daří poněkud vyhýbat, jinak ale nelze, právě s novou universitou (alma mater) to souvisí, k Masarykovi jsem míval a mám mnohá podezření, jakkoli úctyhodná i z veliké historické dálky je jeho osobnost, u J. E. Purkyně (1767-1869) jsem si byl vždycky jist, ten mi byl jasný od první chvíle, ve všem uvěřitelný, důvěryhodný, s širokým vpravdě vlasteneckým a hluboce duchovním záběrem,

dal jsem dnes na Facebook takovýto status: Může mi někdo z vážených politických reprezentantů nebo jen amatérů na tomto poli vysvětlit, proč se „Jihomoravský“ kraj takto jmenuje, když Morava již od roku 1949 neexistuje? Možná že romantická a poetická figura současného hejtmana by napovídala na básnickou metaforu… a „Moravská zemská“ knihovna či „Moravské národní“ divadlo jakousi existenci země předstírají, ale jak si to má člověk a volič v zemi, kde neví čí a kde je, vysvětlit? Děkuji, j. e. f. (ztracen kdesi v Česku…), samozřejmě, je to moje téma, už řadu let, a čím dál zábavnější,