Blogy

Svatý opilý

Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší,
ať pozná, oč je zadek těžší.
(Francois Villon) Na stromě zas někdo visí,
člověk to bejvával kdysi.
(Homér)

Padají slova do prázdna. Slova prostá, rýmy jednoduché, verše naivní … dehonestace kultury, sarkastické společenské invektivy … Po Rýně loď bláznů. Mluví pobuda, který živoří na okaji – homme sans aveu. Neexistuje jiná dobrá pověst nežli pověst člověka vyloučeného ze společnosti. Chaos předchází krystalizaci.

Hrob nikdy nevydá, co v lůno přijal. Homér nemá hrob – homme sans tombe. Homér si od společnosti udržoval ironický odstup, hrál na společensky kritickou notu, pobuřoval svým zjevem i chováním. Větru nastavoval tvář plnou vzdoru.

Dlouhovlasý mladík se potácí na křižovatce – před chvílí byl vyhozen z hospody. Právě se otočil ke zdi a začal zvracet a chcát …

Komu patří TV SMRT?

nevíme ani hodiny ani dne
– i stalo se okolo poledne
nevidíme si na špičku nosu
– svazují a dávají do želez i muže i ženy
nenávidíme až k smrti
– pojednou z nebe oblíčilo mě světlo veliké
stíny tančí na rudém pozadí pod klenbou noci
nesmyslné nepravděpodobné obrazy a obrazce hrůzy
odvíjejí se myslí … houbovité útvary žahavci medůzy
proč
ptám se místo abych hledal odpověď
kam mě nohy nesou
vegetatativní myslí
vejčité útvary protivné úponky
vina je beze cti i prokletí poklekli

Kde je zakopán Lenin?

Prapory se vlnily. Byly totiž z vlnitého plechu. Ulicemi, širokými bulváry, se rozléhalo nadšené jásaní vítězného lidu. Snoubilo se s tlukotem srdcí … Skutečnost se vyjevuje sama v sobě a rozvíjí jako nutnost. Z cibulovitých bání kostelů rozléval se hlahol zvonů. Všechno končí. Kolem se nic neděje – jen vše pomíjí. Duše prostupovala myslí … za sedmero horama, za sedmero řekama se mysl protkla se světlem a nezbylo nic. Nikde nejsou žádná zrcadla. Nic, co by zachytilo tenhle směšnej sen … Netuším, kde jsem, bojím se beztvárnosti, děsím ticha, stojím na hraně bezmoci … krajnosti krajinou proplouvám. Je propastná až mrazí. Stal jsem se světlem hvězd? Vše pomine. Kolem se nic se neděje – jen vše končí.

ruda

Co je nutné, je také skutečné. Co je nutné ukazuje se v poslední instanci též rozumným. Majitel loterijního holdingu se dostává do Senátu v období, kdy bude rozhodovat o protihazardním zákonu. Tvrdí, že to je náhoda (anecdotée du hasard), a nevidí v tom střet zájmů. Vše skutečné je rozumné a vše rozumné skutečné. 'Aplikace Hegelovy teze znamená: tento stát je rozumný, odpovídá rozumu, je-li nutný. Jestliže se jeví špatným a skrze svou špatnost dále trvá, má tato špatnost své oprávnění a vysvětlení ve špatnosti občanů.' dodává jedním dechem Bedřich Engels. Už to, že mne lidé zvolili, ukazuje, že jim hazard nevadí. Ani k referendům o zákazu heren jich nikde nepřišlo dost. To aktivisté si z hazardu udělali předvolební téma …. někteří i uspěli … třeba v Brně. Mám obavu, že to město uvrhne do středověku. Umí jen ničit.

Fáze frakce substance

minulost je v prdeli –
– darda jedna sentimentální
minula
kurva tyčka
skutek skutkem rozbíjí
na padrť

stavím do prdele most
připadám si starý
bílý na kost ohlodaný
a kráčím bílým lesem …
srnčí – bílé stopy
míjím krmelec
srší

Kunda sem, kunda tam, kunda kam se podívám

KUNDA“, pravím vám. Sedím na terase Café-baru Suprematique. Je slunečný podvečer z konce října. K zemi se snáší platanové listy. Na stole chladne šálek černé kávy … KUNDA vstoupil do dějin – nikoli po boku Tomáše Garrigua Masaryka, jak si sliboval, nýbrž následuje Milouše Jakeše na bazaar bizzar .

Přemýšlel jsem jak se k jeho verbálnímu projevu postavit … nakonec jsem se posadil a objenal si ferneta. Do zahulené putyky jsem to měl vždy blíž než na Hrad.

„Na zdarova Miloš. Mnoga ljeta. My vstrietim sa pod stolom.“

Soma trans – Charles Bukowski

Šli sme se kouknout na dóm. Už zvenku to bylo hustý – fakticky architektura – tak sme vlezli dovnitř. Mrholilo (venku), zato vevnitř to smrdělo chcánkama a bylo to ještě fantastičtější. Klenba se klenula výš a výš, až sem skoro zatoužil poznat křesťanskýho Boha. Zapomenout na svých sedmnáct ochranných bůžků, protože tenhle velkej Bůh by mně určitě helfnul v těch věčnejch sračkách a mizérićh a stokách. S ním by bylo uřčitě jednoduší se domluvit a možná by to všechno i dávalo smysl. Pomoh by mě porozumět těm několika štětkám, se kterejma jsem si užil svoje, zapomenout na debilní hoknu, taky na noci o hladu plný šílenství. Mám za to, že každej, kdo překročí práh dómu, si musí něco pomyslet. Možná, že skutečně změní svou víru, ale co se mě týče, víru bych neměnil. Kdybych se stal věřící, pak by musel tam dole v pekle ďábel zůstat úplně samotnej. To by vode mě nebylo pěkný. Když totiž příde na věc, postavím se vždycky do špatný fronty. Taky do těch duchovních záležitostí moc nevidím. Nejsem žádnej filosof – sázím na intuici. Můj soucit patří poníženým, trpícím, prokletým a zatraceným … ani nevím proč vlastně, snad pocit sounáležitosti. Bejval jsem jedním z nich … ztracenej, zoufalej, tvdohlavej nýmand, předposranej srab … i když občas jsem snažil bejt na lidi milej, ale sralo mě to. Dávno jsem věděl, že je to na hovno a všecko dělá jen horší.

Aleš Klíma – Černobílá – recenze

„Krátké epizody bez rozvleklých vět …“ poznamenal jsem si na lístek, který mi sloužil jako záložka. Tolik o neobvyklé publikaci Aleše Klímy. Autor sebral texty z posledního desetiletí a svazek nazval Černobílá. Na obálce se černá s bílou slily v šedou, uvnitř jsou texty středově souměrně rozděleny na černé a bílé. Otáčím knihou sem a tam. Na hraní!? Začal jsem číst podle šachové konvence. Bílá …


a jako mravenci ferdu, včelky máju
my máme krista
v pavučině je dost místa

já vím že na podzim
krovky v trávě musí tlít
náš pán byl tesař
ale topení
jistě uměl odvzdušnit

a jestli ne
tak konvertuju ke hmyzu
ferda ví jak víno z trubek vypouštět
trnový šátek na krk uváže mi
a ukáže jak odpouštět

Mezi texty jsou roztroušeny kresby uhelným mourem od Dagmar Šubertové. Torza, obrysy figur … Anonymní bezejmené postavy vystupují z textů … Milenka netuší, že ten její v zahradě líbá jiného.

Jak jdou dny – Čtvrtek 25. září 2014

krásné, jeden vedle druhého, že ještě žiju, že ještě žijeme, den se zajisté krátí, nejen podzimně, i úběžníkem tohoto všeho snažení, mám zpoždění ve všem, ztěžka vyplňuju mezery v „úkolech“, které jsem si zadal, taky dneškem je potřeba žít, aby zítřek neunikl, a ten, jak známo, dosti bude mít na svém trápení, nevím, zda compjútrový svět člověku život zjednodušil, nebo zkomplikoval, každopádně zkrátil čas, znepřehlednil lidské vztahy, zmátožnil jeho fyzické bytování, snažím se ovšem ze všeho těžit dobré, dali jsme se na vojnu, nutno bojovat, v knize Job jsou slova povždy platná, „Militia est vita hominis super terram“ (Job 14, 1), „Život člověka na zemi je boj“, co dělám špatně, že přítel (nebo už knihu našeho přátelství zavřel?) T. P. mi výslovně mobilně-telefonní zprávou sděluje, abych mu nadále neposílal „noviny“? tedy noviny poutní, „Provodov“, který okupuje velkou část mého života, mého času, dává smysl dnům námahy i nicnedělání, na čem jiném mi více záleží? „noviny už mi prosím neposílej“, co tedy?

Norma se posouvá

Posekal jsem zahradu. Norma se posouvá. Nejprve jsem jezdil v soustředných kruzích, tam a zpět, potom nahoru a dolů. Posekal, pokosil, vyžal meze … Žně pomalu začínají. V trávě právě rozkvétal jetel.

Opět podobno je království nebeské vrši pustěné do moře, a ze všelikého plodu shromažďující. Kteroužto, když naplněna byla, vytáhše na břeh a sedíce, vybírali, což dobrého bylo, do nádob, což bylo zlého, preč zamítali. Takť bude při skonání světa. Vyjdou andělé a oddělí zlé z prostředku spravedlivých. A uvrhnou je do peci ohnivé. Tam bude pláč a skřipení zubů. (Mat. 13, 47 – 50)

Posekal jsem jetelo. Vyhýbal jsem se dubovým semenáčům, kteřé v trávě vyrašily. Podle předpovědi počasí pršelo. Na tisové větvi a spolk kos dozrálý plod. Semena jsou jedovatá. Nepršelo. Zase se spletli. Obsahují alkaloidy, např. taxan. Odvar z čerstvého jehličí, se užíval vyvolání potratu. Semena s oblibou požírají a rozmnožují ptáci, nejčastěji drozdovití.

Beuysovica – umění a alchymie

Vysokoprocentní umění …. Umělecký trojlístek vydestiloval ze slavného Beysova Mastného růžku kořalku – a pak ji vypil. „Chutnala tak trochu po parmezánu.“ trdí profesor Markus Löffler. Společně s Andreem Koprysem a Dieterem Schmalem vydestilovali v Paláci umění v Düsseldorfu pomocí lékarnické soupravy nejprve osmdesáti procentní špiritus, který pak zředili na padesáti procentní kořalku. Někteří z hostů na akci měli možnost ochutnat několik slz tohoto elixíru. "Je to umělecké dílo, které vyprchá." nechává se slyšet Löffler.

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 

Nejbližší akce