Uši a Vítr – Músické večery Potulné akademie

Motto: „Konečným smyslem umění – aniž si je toho samo vědomo – je to, že uchvacuje člověka u kořene jeho podstaty. Vede ho k jeho vlastnímu nitru, a stává se tak výchovou co nejvšeobecnější, ale i v nejvyšším slova smyslu. Vymaňuje ho z onoho chaosu, jímž se život stal: zápasem o bytí, jehož si člověk vskutku nezaslouží, pokud nic jiného nečiní, než že vydělává…“ Paul Kornfeld Myšlenka „nekonečného“ festivalu – týdenních večerů Potulné akademie – vznikla na jaře roku 2005 a byla zpočátku realizována občanským sdružením Proximus, na jehož činnost v roce 2006 navázaly aktivity obecně prospěšné společnosti Christiania. Tento zvláštní druh festivalu – či neomezený seriál múzických večerů – je nesen jednak ideou jistého druhu „výuky“ či neakademické „školy-neškoly“ (bez stálé, či vůbec jakékoli střechy nad hlavou), která svou snahu směřuje od počátku především na zanedbávaný prostor ve studiu a využití volného času mladých lidí, ať už máme na mysli skutečné mládí či mládí duševní, metaforické. Do stavby těchto večerů jsou zabudovány přednášky Potulné akademie na literární, umělecká či obecně kulturně-společenská témata, autorská vystoupení známých i dosud nezavedených básníků či performerů a nejrůznější hudební vystoupení sólistů, skupin i smíšených uskupení volné umělecké orientace. Součástí večerů byly v letech 2005 a 2006 týdně obměňované výstavy, které se od ledna roku 2007 ustálily na měsíčním cyklu, s vernisáží vždy poslední čtvrtek v měsíci. Projekt „Uši a Vítr“ – večery Potulné akademie – se obrací k autorům a zájemcům širšího teritoriálního působení, jakož i do zahraničí. Neméně významným jeho aspektem je mezigenerační konfrontace, lidská i umělecká. [30.1.2007 J.E.F. uvádí vernisáž Jana Steklíka] Dosti přesně vyjadřují základní snahu Potulné akademie slova filosofa Josefa Piepera v jeho knize o osobnostech scholastiky: „Nestačí pouze učitelé, kteří si dovedou zjednat pozornost, a na straně přijímajících nestačí jen schopnost a živá vůle učit se. Aby mohlo dojít k předávání tradovaného od pokolení k pokolení, je třeba něčeho úplně jiného – a je naprosto jasné, že bez takového tradování není žádné uchovávání, a již vůbec ne nějaké obohacování převzaté tradice. Nezbytná je k tomu také škola – ‚škola‘ chápaná ve zcela zvláštním, původním smyslu slova scholé, které znamená tolik co místo volna, prázdně. To znamená, že uprostřed lidského společenství musí existovat svobodný prostor, v němž mlčí požadavky uspokojování potřeb a zajišťování existence, prostor, kde nehraje roli účelnost a služebnost praxi a pod jehož ochranou může bez překážek probíhat vyučování a učení se – a vůbec vládnout starost ‚o nic jiného než o pravdu‘.“