Myšlienka rozdelená na svoje prvky

Myšlienka rozdelená na svoje prvky, pohľad spájajúci slová a pocity,
chladná racionalita hľadá vysvetlenie, v spleti nedokonalých obrazcov
zjavenia strácajú silu, ruky sa spájajú v modlitbe;
proste za všetkých, ktorých poznáte a o ktorých sa dopočujete.
Akákoľvek viera, akákoľvek všeobecná idea je bolestným poznaním,
predpisy a nariadenia aby človek nezabúdal na svoje pokorenie,
málokedy sa objaví to isté utíšenie, vlastnosť smerujúca
k deliacej čiare mysleného; hašterivosť a slová vznikajúce
z názorov, vedomé veci so svojimi previneniami
pozostávajú z odpúšťania, radšej opúšťame miesta,
kde sa prejavuje vedomé a metafyzické akoby sme mali konať a pomáhať.
Všeobecná idea býva nesprávne pochopená
jednotlivými stupňami ľudskej mysle, tak vzniká nesúlad v krajinách,
zloba a hnev medzi národmi; hovorím o svojom pôvode,
o vytvorenej svätosti vnútri i mimo nás. Aký má zmysel poohliadnutie sa
k predchádzajúcim aktivitám, k úvahám čo nemôžu byť detailne pochopené,
vzor, ktorý sa nemôže uplatniť v konaní.
Zo všetkého čo prešlo časovými udalosťami, zostáva bezbranná podoba,
zvädnuté listy neublížia, odpúšťame prežitým príbehom.
Chceme dotyky, kvety, skaly, zmeniť pustú farbu v našom chápaní,
to všetko sa tak ľahko stráca, vytvorená radostná nálada,
materiálny prístup k prežitým príbehom, vzájomná zodpovednosť
v činnosti a nasledovaní. Akoby sa rozsýpali písmená
na popísaných stranách v knihe, bezmenné pretrváva
a naše dni, naše predstavy akoby by boli jarným dychom trávy,
niečo čo pretrváva, nesúlad o ktorom premýšľame.

Chlastej! Na umění se vyser!! Chlastej!! Záleží na pořadí? Je Krákor uměním? Je chlastání uměním? Je třeba být stále opilým. V tom je vše: toť jediná otázka. nechal se slyšet Charles Baudelaire ústy Magorovými ze záhrobí.  … je třeba se opíjet bez oddechu pivem, vínem, slovy, hudbou, viděním, skutečností, čím chcete.

Krákor se odehrává na louce. Kolem roste les, zraje obilí, vede cesta, parkují auta, tyčí se stožáry vysokého napětí, klene oblouk torza říšské dálnice. Pozor! Prostor byl vymezen přítomností lidí … Na louku se můžeme dívat jako na list papíru a lidskou přítomnost považovat za médium – prostředek zachycení skutečnosti. Tato by měla být determinována pořadatelem, avšak pořadatel je opilý a v jeho hlavě se rodí vidění …

 …bobří sprcha s ručním mytím. Jednoduché zařížení založené na působení zemské přitažlivosti. Ke kmeni stromu, který na louku umístila matka příroda, je izolepou přilepen žebřík. Do rozvětvení v dosahu žebříku je umístěna nádoba – obsahovala coca-colu. Postupně byla vypita, aby posléze přišla o dno. K jejímu ústí byla připevněna hadička. Na druhém konci hadičky je sprchová hlava. Do nádoby v koruně stromu se nalije kapalina, která působením zemské přitažlivosti proudí do sprchové hlavy. NeZbývá než vzít mýdlo a zbavit bobra špíny.

brzy po ránu proplouvá westendem
za sebou nechla osm tisíc roků nebo něco míň
bezmocně se potácí o holi
tolikrát jsem ji sledovala
a pomyslela si – zachytila jsem její pohled

pod sametovou čepicí pískově zbarvené kadeře
už nepadá – chytá se
okamžik pádu krocený třesoucí se rukou
když vítr rozevlává její tygří kožich
rozsápaný nedopalky cigaret

někdy si nejsem jist, jestli otvírám noviny, nebo album zločinců, první strany bývají zaměnitelné, měly by se ty plátky jmenovat ne Lidové noviny či Mladá fronta, nýbrž Černá kronika s nenápadným přihlédnutím též k životu obyčejných, slušných lidí, hnusí se mi už ty zločinné tváře, které v novinách dominují, kdysi kdosi – byl to tuším Ludvík Vaculík – psal o jedné historické publikaci, kde na jedné straně byly obličeje obětí totalitního režimu – a na protistraně tváře jejich trýznitelů, ty čisté tváře právě oněch obětí, lidí charakterních, odvážných v novinách spatřuju jen zřídka, nutně si člověk navyká na škleby bulváru, na agresivní vystupování televizních moderátorů, na monotónní, nic neříkající tlachy politiků, řeči nic negarantující, jen cosi vágně slibující, u jasném vědomí, že všechno nakonec bude jinak, ale to již tito lidé budou zajištěni, lobbisticky propleteni, nepostižitelni právním řádem, který je nachystán pro chudáka, nikoli pro tyto vychytralé a cynické vizáže, na které jsem při každém prohlížení novin nucen se dívat, proč nakupují všichni ti narychlo kvašení magnáti média ve velkém?

K fotografiím Jana Horáčka
(„Letmé krajiny“, Zlín, Galerie Toast, 2. 4. 2014)

První, co mě při prohlížení zde vystavených fotografií napadlo, bylo: že tvůrce nevstupuje do svých obrazů sám. Nechává je pokorně zaznít. Nechává je samy se prokreslit v syrovou definitivu, která však rozhodně není žádným estetickým prahnutím po sirobě, které známe u řady jiných fotografů. Dokonce by se mi chtělo říct marcelovsko-šafaříkovsky: je zde podstatné být u toho, nikoli se obrazu zmocňovat, nikoli ten obraz mít.
Mám rád nemilosrdné psaní Witolda Gombrowicze. Výtvarné umělce zvláště nešetří:
„…Velké prázdné sály ověšené plátny jsou odporné, jsou schopné uvrhnout člověka na dno zoufalství. Obrazy se nehodí k tomu, aby se věšely jeden vedle druhého na holou zeď, obraz je na to, aby zdobil interiér a působil radost těm lidem, kteří s ním chtějí žít. … Jsem čím dál tím méně ochoten dělit svou vnímavost do škatulek a nechci zavírat oči před absurdnostmi, jež umění provázejí, ale uměním nejsou. Od umění žádám nejen to, aby bylo dobré jako umění, ale také aby bylo dobře zasazeno do života. …“

BUDÍK JE HAJZL

Vyháním zloděje spánků
Zlořečím zlodějům rán
Zlořečím řečím v temných jitrech

Zkurvení budíci každý den
Ne, vlastně každou noc
Krájí svým rýpavým umělým střikem otroky času
Porcují k životu břitvami skutečnosti
A kosí ranní sny

A nepřestávají, ustříkávají
Jak prostatik na veřejném hajzlu
Nervózně
V pravidelných intervalech
Střik, střik, střik, střik, pauza
Střik, střik, střik, střik, pauza
Pip, pip, pip, pip, áááh
Pip, pip, pip, pip, áááh

zvláštní sen, bloudím po knihovnách, které se nacházejí v šedivých panelácích, rozmístěných v malém údolíčku, jakoby někde v Porubě, v každém z těch paneláků je zvláštní knihovna, se zvláštním zaměřením, hledám Zweigovu knihu „Zklamání“, a pak taky totéž od Hostovského, ta je velkého formátu jako Kafkovy dopisy, pak ještě „Zklamání“ od dalších spisovatelů, zřejmě téma, na které se soustředím, všechny ty knihy pocházejí z edice Humoru a satiry, jakou kdysi vydával Československý spisovatel, do jednoho paneláku nás pouštějí „přesně v deset“, průhledem v prvním patře vidím, že ve dveřích svého bytu přijímá pan Šafařík různé samizdatové tiskoviny asi od pěti lidí, mávám na něho zezdola, ale zjevně mě nepoznává, nebo vůbec nevidí, s knihami pod paží pak odcházím kamsi „k autu“ po nově vystavěných chodnících, uprostřed nichž se však táhnou pruhy kaktusů a jiných tlustolistých tropických rostlin, takže chůze je obtížná, kdosi za mnou si na to stěžuje jakési průvodkyni areálu, která ho uklidňuje, že s tím rozhodně něco udělají, procházím kolem vysoké zdi k východu, vedle mne kráčí básník Zeno Kaprál a říká, „Radši jsem si měl dopřát víc slivovice než těch knížek“, dávám mu stručně za pravdu, Z. podotýká, že tu zeď by vůbec neomítal, nechal by ji jen tak cihlovou, „a z druhé strany bych ji nechal cigánům“, ukončuje hovor Z. K. a vychází brankou z areálu ven na prostrannou louku –

Pozvedl jsem symbolicky pravici
a potom jenom
mávl rukou
je totiž nutno neustále dokola zpochybňovat

bolí mě záda
chronicky chronologicky
konec konce
ruka ruku myje
až patologicky
je nutno neustále dokola zpochybňovat

VÝBOJ • VÝVOJ • VÝVOD • VBOD
je nutno neustále dokola zpochybňovat

Nahlédne-li laický čtenář do obsahu knihy Stanislava Hubíka K postmodernismu obratem k jazyku (Albert, Boskovice, 1994), nabude možná dojmu, že současné myšlení je nanejvýš hravé a začne si mezi hrami jazyka, diskursů a diferance vybírat tu svou. Brzo bude vyveden z omylu a přičiní se o to právě jazyk knihy. Číst o hrách a hrát si není pohříchu totéž, i když sama „podstata jazyka si s námi hraje“ (Heidegger).

Hraje-li si s námi, může to také znamenat, že nás svým způsobem ze hry odstavuje. Jazykové označování probíhá prý totiž tak, že každý z jazykových znaků odkazuje zas jen na další znak, je znakem znaku, a nelze zaručit, že na konci té dlouhé řady je vůbec nějaká „skutečnost“, „pravda“, nějaký „smysl“, který by podpíral stavbu světa; že by byl vůbec nějaký „svět“, který by nebyl pouhým znakem. Znaková činnost odkládá setkání s věcí, odpírá nám setkat se s něčím původnějším, co by už znakem nebylo. Věci nejsou bezprostředně přítomny. Není přítomnost. Je pouze přítomnost toho, co není, je iluze přítomnosti.

Není-li věc a přítomnost, není-li skutečnost a svět, pravda a smysl, co tedy ještě je? Je komunikace, je mluvení a úmluva, rétorika a konvence. Je interpretace. Svět znaků se udělal pro sebe, uzavřel se do svého herního prostoru a jazykové hry pokračují bez konce, neboť konce nemá ani vzájemné dotýkání se znaku se znakem, které si tak předávají poselství o jazykové hře povýšené na jediné univerzální jsoucno. Hraje se sama, je na hráčích nezávislá. Je mnoho her a každá má svá pravidla, která nejsou závazná pro sousední hru. Centrum moderního myšlení se rozptýlilo, zmizel pevný a spolehlivý střed a do mnohosti her jsme byli rozptýleni i my, naše subjekty, naše hráčství.

NEMOCNICE SVĚT

Klinická smrt
na pracáku
jsme zrůdy
zajebaný zrůdy
co se smíří s lahváčem
za bůra
a kecama
jak „před TÍM“
bylo líp
prej
a co mám dělat
jinýho
než pít
to zpičený pivo
s degenerovat
do podoby
nasranýho ubožáka