Milan Suchomel – Postmoderna mluvením a hrou

Nahlédne-li laický čtenář do obsahu knihy Stanislava Hubíka K postmodernismu obratem k jazyku (Albert, Boskovice, 1994), nabude možná dojmu, že současné myšlení je nanejvýš hravé a začne si mezi hrami jazyka, diskursů a diferance vybírat tu svou. Brzo bude vyveden z omylu a přičiní se o to právě jazyk knihy. Číst o hrách a hrát si není pohříchu totéž, i když sama „podstata jazyka si s námi hraje“ (Heidegger).

Hraje-li si s námi, může to také znamenat, že nás svým způsobem ze hry odstavuje. Jazykové označování probíhá prý totiž tak, že každý z jazykových znaků odkazuje zas jen na další znak, je znakem znaku, a nelze zaručit, že na konci té dlouhé řady je vůbec nějaká „skutečnost“, „pravda“, nějaký „smysl“, který by podpíral stavbu světa; že by byl vůbec nějaký „svět“, který by nebyl pouhým znakem. Znaková činnost odkládá setkání s věcí, odpírá nám setkat se s něčím původnějším, co by už znakem nebylo. Věci nejsou bezprostředně přítomny. Není přítomnost. Je pouze přítomnost toho, co není, je iluze přítomnosti.

Není-li věc a přítomnost, není-li skutečnost a svět, pravda a smysl, co tedy ještě je? Je komunikace, je mluvení a úmluva, rétorika a konvence. Je interpretace. Svět znaků se udělal pro sebe, uzavřel se do svého herního prostoru a jazykové hry pokračují bez konce, neboť konce nemá ani vzájemné dotýkání se znaku se znakem, které si tak předávají poselství o jazykové hře povýšené na jediné univerzální jsoucno. Hraje se sama, je na hráčích nezávislá. Je mnoho her a každá má svá pravidla, která nejsou závazná pro sousední hru. Centrum moderního myšlení se rozptýlilo, zmizel pevný a spolehlivý střed a do mnohosti her jsme byli rozptýleni i my, naše subjekty, naše hráčství.

V roce 1938 konstatoval Jan Mukařovský, že žijeme v době nesmírného zdůraznění znaků, které zastupují skutečnost takovým způsobem, že sama skutečnost může být přehlédnuta v mnohonásobném odkazování znaku na znak. Stav filosofické diskuse, jak nás o ní zpravuje Hubíkova kniha, dospěl tak daleko, že žijeme ve věku inflace znaků. Tedy v přebytku, který je už také znehodnocováním.

Neodborník se může divit, v čem že to žije, a nemusí tomu věřit. Nejsou to jen sofistikované hry rozumu, o to paradoxnější a podezřelejší, že jejich terčem je i rozum?

Hubík shrnuje sumu svých údajů zhruba takto: Obrat k jazyku je poslední slovo filosofie moderny, a tedy také konec moderní filosofie; „po věku rozumu, po staletí ideologií a po věku ideologizované politiky ukazuje obrat k jazyku do příštího věku obcování“. Filosofie nebude už ideologií, nebude ani vědou, stane se rozumnou péčí o věci obce. Bude znovu promýšlet ideu svobody a bude ji promýšlet o to svobodněji, že náplní této její činnosti nepřestanou být odhalování těch logicko–kulturních kódů, které jsou svobodě nebezpečné.

To je dobrá zpráva. Jen se musíme smířit s tím, že nežijeme, ale pouze čteme a interpretujeme, protože všechna skutečnost je prostředkovaná a nepůvodní. Na nějakou původní nikdy nesáhneme. Má nám vůbec záležet na tom, abychom ve světě znaků uchovali totožnost – sobě i věcem?

Epocha se uzavírá (ale možná se nikdy neuzavře). Byli jsme zbaveni zátěže archimedovského pevného bodu, znakový svět se osvobozuje od lidské subjektivity, otevírá se nekonečno diferenčních možností, rozdílnosti se odloučily od jednoho konečného významu a pravdy. Osvobozeni od pravdy, můžeme svobodně mluvit: „Můžeme vlastně říkat cokoli – nejde ani tak o poznání, ale o účast na kulturní artikulaci skutečnosti“.

Rétorika nahradila filosofii, mínění po dvou a půl tisíciletích opět nahrazují pravdu. Je vhodný čas přestat s přemíláním pravd a vybrat si z možných způsobů mluvení. Užít si toho osvobození, pokusit se – přece jen – o svou hru. Jenomže naleznuvše si pro sebe počátek, už tím jsme se usvědčili: každý počátek nese již v sobě stopu odvozenosti.

Anebo – zdá se, že nakonec nám nezbude než velice tradiční cesta ze systémového labyrintu. Přistoupit na to, že napětí, které uvádí nekončící řetězce znaků a významů do pohybu, má svého původce v člověku a ten že není jen tvorem jazykovým, ale také bytostí: děje se v bytí, aby se mohl dít jako platný mluvčí.

My Češi o tom něco víme. Za obrození jsme projektovali svou existenci „v umělém prostoru jazykové aktivity“ (Macura). Dodatečně jsme dohledávali, co jsme a kdo jsme. Museli jsme si svou komunikaci doplňovat, abychom samému textu dopřáli, co jeho jest.

Ale to by už bylo o jiných autoritách a jiných vykladačích.

in Suchomel M.(1995): Co zbylo z recenzenta. 226 –228. Vetus Via, Brno.