„Slova jsou halucinogeny.“ poznamenal snad Felix Edmundovič … šmolková obloha, zelené nivy, zmrzlé hroudy pokryté jinovatkou a další úkazy. „Proluky jsou začátkem konce.“ přisadil si Herbert Marcuse. Za oknem se psisko vychcalo na popelnici. Osudová orbita … dva náhodní chodci jsou okamžik vedle sebe jako dlouholetí přátelé. Minuli se. Naplněni lhostejností meandrují dál.

Šupiny padají z očí … „V příboji života, kdy se vyplácí sázka na intuici a instinkt … brát nebo nechat být? Rozume napověz! Rozvaha zatemňuje bleskový náhled, bezprostřední jasný úsudek a zárověň správnou volbu. Přináší nerozhodnost, která může vše pokazit.“ tvrdí strejda Schopenhauer. Ryby se mrskají na suchu. Ve vlnobití, v příboji myšlenkové kaše na vlně nekonečno vysílá Radio Monoton. Otáčím slovy okolo všech os. Chytám se za nos.

Příroda, ach! Obklopeni a obsaženi – neschopni úniku ani hlubšího průniku. Nezváni, nevarováni jsme pojímáni koloběhem tance a zmítáni – padáme unaveni do její náruči.

Ve věčném koloběhu proměny vznikají nová stvoření a nové tvary. Na svět přichází, čeho zde nebylo, a co pominulo, se nikdy nevrací. Vše nové je paradoxně důvěrně známé.

Zdá se, že vsadila na jedince, a přeci jeden – sám samotný se jeví bezmocným. Znovu a znovu vztyčuje, aby smetla a na dílnu platí – vstup zakázán.

Dokola ožívá v potomstvu. Matko! kde jsi zůstala? Umělkyně! jež se od prajednoduchých látek dostává k nejrafinovanějším kontrastům – bez záblesku snahy k úplnému dovršení v dokonalé přesnosti, a vždy skryta pod jemným závojem. Každý její výtvor má svého ducha, každý jev je sám o sobě a přeci dohromady vše tvoří jedno.

(text Luboše Vlacha & Milana Haußmanna)

ukecám se k nějakému vstupu tam ve stylu modálním nových kultů, koltů, dekoltů a kalašnikovů, hřbitovů, hřišť, pařenišť, skleníků a metamorfóz sacra úletů izomorfních …

Putin kritizoval Lenina
Lenin kritizoval Putina

Modly se drolí. DNO se modlí?! Morální nádoby netěsní … morálka vzlíná, kypí, vře … Hrrníčku vař! Dveře jsou dokořán. Pojistnný ventil nefunguje.  …výběr správné potravy vždy byl a je důležitou skutečností v životě člověka. Prorok Daniel poznal morální souvislost mezi potravou a náboženstvím. Jídlo má vliv na myšlení. Luboš Vlach si všímá obrazů a zobrazovaného. Obraz česneku není česnekem. Mezi nimi stojí člověk. Člověk je mírou svých představ. Oheň je na střeše …

oči pro pláč a císařův nový plášť

— toto není přímka!
— to je název
to není žádná fajfka
to je obraz jevové obsese

toto není dýmka
to je jen vzpomínka
toto je česnek
toto je záminka

toto je demonstrace pojmenování
to je dým
zbývá jen podpálit
knihovnu v Alexandrii a emigrovat do psí prdele

(text Milana Haußmanna & Luboše Vlacha)

Milan: Vědomí je kontaminací, znečištěním. Je i silou odporu, víceznačností … Je transformací? Proměna je kontaminací a znečištěním.

Luboš: Dejme tomu, že vědomí znečištění je znečištěním. Tzv. čistota je nicméně nemálo ošemetným politicko-náboženským tématem tomatové percepce. Ale vědomí je flexibilní, nemá svůj vlastní substrát, pouze ho vytváří, je podmínkou života.

Milan: Objekty jsou tím nánosem víceznačnosti zaneseny … zpravidla volíme ty objekty, které se nám hodí.

Luboš: Pochopitelně. Ale tvar není kontaminací, nýbrž optickou iluzí – izomorfizmem; informační recepcí je vegetativní špína, která tvoří strukturu. Když vyjmeš operační nástroj ze sterilizátoru, tak je čistý, dočista sterilní, tzn. mrtvý. Sterilita je opakem plodnosti.

Já jsem pro formu. Pomezí svatosti je dobrá forma … Co kdybychom je zkusili transformovat?

DIVA PULCHRA IGNOTA

Ve tvém oku slunce rozpálené až do běla
v kovovém svitu úplňku
s hvězdami na ztemnělém pozadí
s křivkami mléčné dráhy …
… tvé tělo v mezihvězdném prostoru
krásné jak zbytky fresek na kostelních stěnách
s nohou laně ladnou jak ptačí zpěv
má můzo …
z jabloně trhám ovoce vzácnější než ambra
v mé hlavě velký třesk
tvůj hlas jak tóny varhan kdesi v dáli
vlas havrana, ruka bohyně
ňadro plné života a štěstí
tvé lůno …tlukot srdce v mé hrudi …
… má lásko …
… ničíme své duše i těla
v nekonečné touze, která nepřechází
hledíme do věčnosti
kde andělé zpívají oratorium …
… stínů a světla …
 …padáme do propasti
tak hluboké …
… držím tě ve svých pažích

Jakmile zapojili elektrody, začali si postupně uvědomovat, že hudba pulsuje celým seskupením. Říká se tomu dub – promyšlená mutace digitalizovaného popu, mozaika fragmentů samlů, beaty, basy, bohoslužba … česnek, ail, alio, ajo, knoblach, knoflook, šarimšak, kitungu saumu, zeleninové spiknutí přidej cibuli, celer, řepu … Ať se nepopletu.

Trio – anarchistické spolčení Česnekový hlavy – jsou tři jedinci, kteří hledají společnou řeč … že život je improvizace? Kdo ví? Improvizace je … resamplovaný hlas. Co dodat?

DESERTÉR DESERT

hrnečku vrň
hrrr … ubrousku otřes se
vařený raci co hrdlo ráčí
a na co stačí
žvanec panděrem kráčí
už ho mám jak v jináči
nikdy nemám dost
říkají mi obžernost
dobré chutnání
hrrr na ni …

PAŽRAVOST!

Luboš: – na margo rozumu … mně ten rozum pořád nejde na rozum … bzum bzum … nús ur uterum?

Kristián: Povedal bys, že pojmový jazyk je legoskladačka v ktorej všetky slová zapadajú ako jednotlivé diely, dielce-veci, ktorá je z vnútra nejakým pevným bodom?

Luboš: Není to legoskládka, nýbrž jemnohmotná logolátka způsobující materializaci. Ve smyslu uzdy či vodítka (clue-puzzle) to není zlé, jen lokálně bezuzdné až propagandisticky ohavné.

Kristián: Myslíš, že Nietzsche hľadal nejaký pevný bod z ktorého by sa vedel pohnúť, že hľadal nejaký pevný bod, od ktorého by sa vedel bol odrazť, že tým kruhom myslel nejaký bod pomyselný? Ako zmysel pomyslu pomyslného bodu?

Luboš: Nehmotný bod těžko dohledávat. Mrtvý bod je krajností konfliktní hranice, jen ji pře/kročit.

Kristián: Jedna vec je myslieť a iná vec hovoriť … že jazyk je výzvou lebo rozum sa nedá zaškatuľkovať rozumom. Ale keď máš jazyk, tak v ňom máš asi aj rozum. Rozum je pápežom subjektu.

Neviem čo bude ďalej. Sotva viem, že čo bolo doteraz. A čo bude ďalej nemám ani tušenia. Keď sa tento pokus skončí neúspechom bude neúspech kompletný a úplný. Neviem ako potom budem brať život, ale snáď v tom nebude až taký veľký rozdiel.

A môj osud na, ktorý nikdy nepríde nikto lebo neexistuje. Človek bez osudu, ktorý je imperatívom. Imperatív osudu bez osudu. V nejakej rovine sa ustálil človek či ide o rovinu bolesti, úzkosti, strachu, alebo radosti, hojnosti, pohody neviem. Nejaká rovina sa ustálila. Strach ako keby pominul na chvíľu je tu len prázdno.

Komplex v stave životnosti človeka, ktorý jestvuje napriek vôli všetkých, ale zároveň z nej. V protivách sa človek organizuje do skupinových pocitov. Je všade, ale nikde inde ako vo výraze mu zračí. Je všade nič, alebo všade niekto je duševno, je v protikladoch, ktoré v sebe spája, ale, ktoré voči sebe vyvoláva do elipsy. A čo každý ťa provokuje keď si trochu iný čo mne je už pokom. Ukázali sa a majú čo chceli tak nech si budú. Je ma hovno po ľuďoch.