Krajinou úzkosti

Letní podvečer, vysuté zahrady Kauflandu, nákupní vozíky rachotí, od toalet se line vůně výkalů, avšak kompenzace orientálním kořením není přítomna. Výfukové plyny znehybněly, bouchání dveří, startující motory … podvečerní drony rezonují nehybností v těle asfaltové vozovky. Existenční starosti nebo existenciální úzkosti? Svíravý pocit v řiti …

Plošina zdviže klesá. Šedá se mávnutím proutku proměnila v oslnivě bílou v ostrých přechodech do rudé. Lidl lidu. Snad tam ješte něco urvu. Dva arabští mladíci společně opouštějí výtah. Ňákou ruskou kundu, červená rajčata a medové melouny … torza zmaru, maliny z Maroka, zpěv o Nibelunzích … Krimhildu. Proč být cynicky lhostejný a proč se neangažovat? Společnost tě potřebuje – investore na ocelovém oři – poptávka si žádá nové hedvábné stezky.

Úterý 5. července 2016

nikdy nezapomenu na krásné a dodnes platící věty F. X. Šaldy, kterými končí v jednom ze svých Zápisníků posudek poslední sbírky básní Vladimíra Holana (a s kterou současně se mi vynoří z paměti lapidární výrok Josefa Floriana: „rouhat se je potřeba umět! podívejte se, jak se to dělá – u Borovského Havla, Františka Gellnera…“), ten navýsost přesný a stále aktuální závěr Šaldovy recenze, kterou jsem objevil kdysi v zahradníčkovském Akordu (1946-1947, pod značkou „kl“), je takovýto: „… Za zaznamenání stojí poslední případ infekce. Holan napsal verše, v nichž se pokouší polemisovat s Bohem a dokazovat (!) mu jeho nonexistenci. I nastojte, přiklusala hned řada básníčků s radostným uzarděním, že mohou něčím vyplnit nudu a sterilnost svých veršů. A tak když vezmete dnes kteroukoliv revui, všude najdete pracně pocené veršované polemiky o Boží nonexistenci, zhotovené za soudružské pomoci několika básnických brigád. A tak si vzpomeneš na Šaldu: ,… a my žijeme tak bezduchým a bezideovým životem, že tohleto sentimentální kastrátství a ideovou bezpolárnost pokládáme za nějaké mravní plus. Tak je tomu v Čechách: lidé si uženou nenávist a nevědí jak; uženou si obdiv a nevědí jak.

Pondělí 4. července 2016

k těm Welšanům (a jejich oslňujícímu poslednímu vítězstvím na evropském fotbalovém mistrovství) – uvažuju nad tím, proč má člověk vždycky spíš tendenci fandit těm outsiderům, těm slabším a odstrkovaným, těm posmívaným, pro mě to bylo vždy jaksi samozřejmé, ať o cokoli jsem se pokoušel, vždycky jsem mimoděk a jaksi fatálně stál na straně menšiny, ale jak je to vlastně s tou „mlčící většinou“? komu ta fandí? těm větším a silnějším? opravdu? rozplevelil se obrat – ostatně i jindy hojně užívaný – „obyčejní lidé“, nebo „slušní lidé“, co ti všechno si myslí a co všechno tito dělají, vždycky jsem tuto matnou frázi nesnášel, žádný člověk není „obyčejný“, a pokud, pak bych prosil, abych ani já nebyl vylučován z tohoto kolektivu,

Neděle 3. července 2016

dnes se pokusím něco k tomu „akademismu“, protože už si sám připadám, jako bych měl či měl mít komplexy, moje osobní zkušenost je však nedělitelná, neoddělitelná od mého života a postojů v něm, po absolvování Masarykovy university (tehdy se jmenovala Jana Evangelisty Purkyně, dnes to nemohu používat, protože bych musel vysvětlovat, že jsem opravdu nestudoval v Ústí nad Labem) na podzim roku 1974 jsem se vědomě a zcela jednoznačně deklasoval: šel jsem pracovat do hospod, ač to tehdy nebývalo moc běžné, při promoci, po slavnostním obědě s mou rodinou v hotelu Continental, se jen tak mezi řečí ptám otce (který vždy za mnou stál a nikdy se mě na nic neptal), „táto, co myslíš, že bych měl dělat?“ bylo jasné, že půjdu teď na dvouletou vojnu (protože mě z vojenských kateder třikrát vyhodili), nechtěl jsem otce ranit (i když to byl – hlavně k sobě – hodně tvrdý člověk), prostě jsem ho jaksi samozřejmě ctil a dodnes jsem snad v životě nepotkal většího skutečného „frajera“ takového typu, tehdy v restauraci ani moc nepřemýšlel a řekl mi: „já myslím, že bys měl dělat něco praktickýho“, čímž mne zcela uklidnil, vystudoval jsem totiž filosofii, z které se v mezičase stala „občanská nauka“, a věděl jsem přesně, za jakých podmínek člověk tuto „disciplínu“ mohl vyučovat,

Archaický kus – všichni žijeme zatraceně dnes!

Apollón zlatovlasý byliny beaty a bohy semele do sekané syntetických kultů. Přidá jeptišky, bramborovou nať, tak ať, hovězí kopyta a kohoutí pařát … pečeně chutná chutná.

Jiná krajina, která mne obklopuje … Musel jsem ho znát … jako slunce … je lukostřelcem, který svými šípy způsobuje … Okolí mne determinuje. Permutuji, sublimuji, diverguji v říji. Vysiluje to – nepředložené činy, neúčelné pohyby … K lesu čelem, k Ivanovi zády! Roboty do roboty i pracovní soboty … Pykám v intoxikaci. Dokola volám: „Dokola!“ Ach, kam zmizela svoboda?

Sobota 2. července 2016

„ty si taky z toho muzejum?“ křičí na mě chraplavě přes celou hospodu starý Konrád, narážeje na to, že se v lokále objevuju zpravidla ve společnosti „památkářů“, – „že mě vycpeš?“ sípe a dusí se drsným kuřáckým smíchem, takovými postavami je zabydlen celý můj život, ten život je vlastně hospodský, strávil jsem v těchto většinu svého dospělého času, dokonce i velkou část nedospělého, už ve dvanácti mě otec posílal, abych se zašel najíst do restaurace U Krupů (za komunistů se samozřejmě nazývala, ještě ne tak špatně, „U Záložny“), tiskl mi do dlaně stokorunu, což byly tenkrát velké peníze, a kladl mi na srdce něco, čemu jsem tehdy vlastně nerozuměl: „a ukaž ji číšníkovi, až ti řekne, kolik to stojí“, můj otec, taky miloval restaurace, říkával: „jednou vás musím vzít do výběrovky“, což byla nejlepší ostravská restaurace v hotelu Ostrava, pozdějšího názvu (a snad i současného) „Imperial“, chodili jsme tam někdy do té obyčejnější, normální restaurace, ale v útrobách hotelu se nejspíš ukrývala i ona „výběrovka“, kam nás ovšem otec už nikdy nestihl pozvat,

Pátek 1. července 2016

ještě k těm bratrům Slovákům, připomněl mi je přítel Petr Hruška svým psaním o své nedávné cestě na literární festival do Levoče, odkud se právě vracel vlakem podél Tatier, nabit osvěžujícími zážitky, na Slovensko jsem se dostal na delší dobu než na dávný školní výlet v říjnu roku 1989, mé astma se zhoršilo natolik, že moji nejbližší přátelé o mě měli strach, jednou mi jeden z nich, právě ten, pro kterého jsem kdysi chystal oslavu padesátin a posléze mu vystrojil jednu z životních svateb za 500 Kč, říká, „znám to u své tety, ty musíš jet do Tater, jinak se z toho nevylížeš“, ani jsem moc nevěděl, o čem mluví, ale jednoho dne – když už bylo jasné, že v hospodě dál pracovat nemohu – jsem nasedl na vlak do Popradu, byv vybaven jakýms takýms soukromým doporučením, měl jsem se ohlásit v Tatranské Poliance u zástupce primáře Dr. Ladislava Štefanidese, jakmile budu někde v Novém Smokovci (kde bylo pro mne nejvhodnější sanatorium) ubytován, zajistil jsem si pobyt v hotelu – Sport? ne, Park! menší hotýlek, kde jsem v noci budil spolubydlící dusivým a burácivým kašlem, hned druhý den jsem telefonoval Lacovi Š., co mám tedy dál dělat,

Čtvrtek 30. června 2016

jakási změť snů, dívám se z okna nějaké vesnické dřevěnice, venku sníh, kolem projíždějí pomalu auta většinou opilých lidí, sjíždějí do závějí u cesty, smějí se, spoléhají na to, že dnes žádný policajt ven nevyleze, vylézají z aut chechtajíce se a spiklenecky se potácejí „domů“, jenom tichučko, jsem tím nějak zvláštně pohoršen, a vlastně ani nevím proč, najednou se ocitám v jakémsi přednáškovém sále, sedím na okraji pódia, proti dosti řídkému auditoriu, v jednu chvíli přichází, nikým nevnímán, muž v tmavém obleku a bílé košili, spěšně se ubírající ke svému místu, je to rektor university (jakoby Jiří Zlatuška?), vstávám a dívám se na ostatní kolem, ale vstává, nejistě, jen jeden postarší posluchač a rozpačitě se na mě dívá, chvíli stojíme, jen my dva, ostatní rektora ignorují, pak si oba zase nejistě sedáme na židli, sen končí, venku se pomalu začíná vynořovat denní světlo, – dovídám se včera, že český filmař František Daniel, který emigroval v roce 1968 do USA, v podstatě zachránil (mimo mnohé jiné) kariéru jistého Davida Lynche, který u něho studoval a měl být ze školy vyhozen kvůli svému zvláštnímu přístupu k výuce, přičemž se ho zastal právě F.

Středa 29. června 2016

před několika dny jsem dal skrze Facebook na internet takováto slova: napadla mě včera taková věc, budu to muset nějak blíže prozkoumat, čím to je, že na negativní, poněkud naději postrádající statusy a zprávy je reagováno většinou „pozitivně“ (t. j. na podporu této negace), ale pokud je původní zpráva pozitivní, nadějeplná, odvděčují se jí „diskutující“ většinou výkřiky negace, zatracení či ještě stručnější vulgaritou, – anebo se mi to nějak samému posunulo? (asi jako u kritiky, kdy má člověk chuť reagovat především na něco, co ho dráždí) – přítel-muzikant Milan Holeček mi odpovídá: Asi před pěti minutami jsem myslel na něco podobného, Eriku. Já se asi poměrně často usmívám, někdy i dost se usmívám, ale mám za to, že spousta lidí to nemůže vystát. Asi především těch, kteří jsou zachmuření. Nepokládají asi můj výraz za projev vstřícnosti, ale spíš za výsměch jim samým.

Úterý 28. června 2016

po té, co jsem v r. 1968 definitivně opustil Ostravu, jsem se do ní vracel už jen sporadicky, v době „normalizace“ jen na krátké návštěvy u příbuzných v Porubě, po r. 1994, po smrti mého otce, už prakticky vůbec, přitom od toho r. 68 jsem už ani nenavštěvoval střed Ostravy, nýbrž jen periferie, do středu města jsem se dostal opět až několik let pro r. 2000 – a zjistil jsem, že Ostrava, jak jsem ji znával, jak jsem ji žil, neexistuje, zmizely celé ulice, bloky domů, z nichž některé jsem v mládí i v dětství navštěvoval, byly nahrazeny hirošimskými trávníky, bez cíle, beze smyslu, jen na obsazení prostoru, který už není, byl jsem zděšen, a bohužel jsem to i takto naznačil přátelům, s kterými jsem se tam nově setkal, ale jakýsi stud mě jímal, a později už jsem o tom nebyl schopen mluvit vůbec, město, které jsem miloval a miluju, už není, –

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

«  
  »
M T W T F S S
 
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 

Nejbližší akce