Středa 29. června 2016

před několika dny jsem dal skrze Facebook na internet takováto slova: napadla mě včera taková věc, budu to muset nějak blíže prozkoumat, čím to je, že na negativní, poněkud naději postrádající statusy a zprávy je reagováno většinou „pozitivně“ (t. j. na podporu této negace), ale pokud je původní zpráva pozitivní, nadějeplná, odvděčují se jí „diskutující“ většinou výkřiky negace, zatracení či ještě stručnější vulgaritou, – anebo se mi to nějak samému posunulo? (asi jako u kritiky, kdy má člověk chuť reagovat především na něco, co ho dráždí) – přítel-muzikant Milan Holeček mi odpovídá: Asi před pěti minutami jsem myslel na něco podobného, Eriku. Já se asi poměrně často usmívám, někdy i dost se usmívám, ale mám za to, že spousta lidí to nemůže vystát. Asi především těch, kteří jsou zachmuření. Nepokládají asi můj výraz za projev vstřícnosti, ale spíš za výsměch jim samým. – to je zvláštní, netrápí to jenom mne, jak je vidět, snažím se tedy do věci lépe vhlédnout a píšu dál: Milane, to chmuření (a u nás populární „nasranost“) je hotové neštěstí, ničí to ale člověka nejen vně, ale bohužel i uvnitř, a navíc – racionálně – je to hloupé, – někde jsem četl o nějakém v Praze naturalizovaném Američanovi, který tam provozuje nějakou hospodu, zřejmě pro dodavatele dost obtížně zásobovatelnou, když se objevil zase nějakej „nasranej“ skuhral, co je to za kopec, a jaká je to dřina, na to mu Američan vlídně odpověděl: to máte bohužel pravdu, ale nevadí, já si najdu jiného dodavatele… v tom se situace diametrálně proměnila, chlapík hned ožil, ale ne, on to tak nemyslel, že prý u nás je to už takový zvyk nadávat atd.… – dá se to nazvat jinak než tupost? nezapomenu např., jak v jedné italské trattorii u moře nás mimo jiné obsluhoval mladičký, dokonale profesně oblečený, syn majitele, s jakým nadšením, zručností a vehemencí, co všechno dovede a jak je rád, že nás může obsluhovat… býval jsem sám mnoho let číšníkem a tomu řemeslu dost rozumím, musel jsem se stydět za to, co mám doma (ale bylo to už skoro před dvaceti lety, hodně se i u nás změnilo v tomto směru k lepšímu), – to ale naštěstí ti naši italští přátelé neviděli… – jednou jsem na Sicílii, v Taormině, špatně zaparkoval na maličkém parkovišti a následně jsem blokoval v odjezdu asi tři auta, když jsem se po čase k autu vrátil, zděšeně jsem si všiml těch tří čekajících aut, ti Taliáni mě zabijou, hned jsem si pomyslel a běžel k autu, ale „Taliáni“ se jenom smáli a s pochopením mi mávali ze svých kabrioletů, takže jsem odjel sice zahanben, ale s pocity velmi pěknými, po návratu do vlasti, hned první den, jsem v Brně u (tehdejší) Universitní knihovny pozdě najel na už přeplněnou křižovatku, takže jsem musel dojet až k pásu pro chodce na druhé straně a tam zastavit, samozřejmě nikoho tím neohrožuje, na přechod zrovna vtrhla jedna temperamentní dáma a procházejíc kolem mého auta si až bolestivě začala tlouct do čela, přičemž křičela: ty debilééé! byl to ten typ, kterému se v Ostravě říkávalo „koksbaba“ (podobné sbíraly na ulicích koks či uhlí na topení, které sem tam vypadlo z nějakého náklaďáku), říkám si, to kdybys řekla doma starýmu, tak tě zmlátí, musel jsem se smát a pustil jsem si vesele Pavarottiho, kterého jsem měl zrovna v přehrávači, trochu hlasitěji –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 29. 6. 2016, 03:04