Pátek 24. června 2016

oslovují mne dnes facebookovskou zprávou přátelé humpolečtí, zda bych nepřispěl něčím k jimi na podzim organizované výstavě na připomenutí pěti let od smrti Ivana Martina Jirouse, přislibuju něco velmi neurčitě, protože nevím, jak na tom budu za měsíc za dva, samozřejmé zdraví už pro mne na tomto světě asi nikdy nebude samozřejmé, mám zde také jen opravdu menší fragment mých počítačových archivů (flashky se poztrácely při mých přesunech z postele na postel, z města do města), hledám něco vhodného, neznámého, nenacházím téměř nic, až přes pověstný google nacházím svůj text k odhalení pamětní desky I. M. J. v Humpolci v září 2014, – zase „starý dobrý Josef“ (Jindrák) se svým („i obešel já…“) Polí 5 mě zachraňuje, odtamtud teprve vytahuju samotný text – delší verzi toho, co jsem pak u Magorova památníku v Humpolci četl:
Osoba Magor
(Text k odhalení pamětní desky Ivanu M. Jirousovi městem Humpolcem 27. září 2014)
Hodnota přátelství je nesmírná. Vedle ní blednou veškeré cetky tak zvaně uznávaných hodnot společenských, i politických. Blednou ve stínu hodnot skutečných. Vnitřních, skýtajících životadárné povzbuzení, i tohoto života naplnění. Přátelství s jeho hlubokostí, obětovností i veselou bujarostí je na dně našich uboze lidských důvodů, proč vůbec cokoli dělat, nač se namáhat v denním plahočení, proč vůbec z postele – máme-li jakou – vstávat. Z důvodů přátelství jsem byl vyzván ctihodnými zástupci města Humpolce, abych pronesl několik slov k příležitosti odhalení pamětní desky jeho rodáku, básníku Ivanu Martinu Jirousovi.
Říkám básníku, ale vím dobře, jak – odchovaní totalitními časy – jsme se takové označení užívat ostýchali, a v našich vlastních případech tato nepatřičnost označení či titulatura vlastně nikdy nepominula. Vážně ovšem – v případě Ivana Martina – slovo básník vstoupilo do obecnější, označovací mluvy až úctyhodností ceny Jaroslava Seiferta, která mu byla v roce 2006 udělena. Měla mu být udělena již dřív, ale dle nepřesných a dodatečně legendarizovaných zpráv členů komise, k udělování této ceny kompetentních, mínili tito, že Jirous si díla Seifertova příliš necení. K tomu přistupovaly obavy z autorova případného výstředního jednání při eventuálním ceny předávání. Vše osvětlil sám básník později při skutečném udílení této ceny stručnými děkovnými slovy v tomto smyslu: „Měl jsem tuto cenu obdržet již v dřívějších letech, ale panovaly obavy, abych se při udílení ceny nesvlékal. Nebudu se zde tedy svlékat ani duchovně.“ Po té spatra zarecitoval jednu ze znamenitých básní Seifertových, kterážto recitace nikoho nemohla nechat na pochybách o Jirousově smýšlení.
Básník – Ivan Martin Jirous. – V dobách minulých, které jsou dostatečně dokladovány psanou historií i svědectvími mnoha aktivních účastníků této historie, jsem se s Ivanem Martinem nestýkal. Jeho činy, na pětkrát odsouzení komunistickými soudy v celkové hodnotě – aby se tak řeklo – osm a půl roku, jsem sledoval jen z moravského zátiší. S osobností samou – se všemi komplikovanostmi, ambivalencí i básnickou pitoreskností jsem se skutečně sešel až ve svatováclavských dnech roku 1996 na hradě Bítově. Po propité – i prodiskutované a bujaře rozmařilé – noci, strávené v hotelové recepci – jsem se Ivana Martina při snídaních zeptal: „A u mě bys knížku nevydal?“ Na to po mně přes stůl hodil pomačkanou růžovou složku, politou červeným vínem, a prohlásil: „Právě u tebe bych ji vydal.“ Byl to skutečný počátek našeho přátelství, které trvalo s neztenčenou intenzitou do jeho smrti. Na posledním festivalu Potulný dělník v Brně už nevystoupil. Odcházeje a odjížděje směr Praha, řekl mi s úsměvem (karlohavlíčkovoborovsky): „Na letošním festivalu Potulný dělník – jsem ani nekvík.“ Bylo to naposled, kdy jsem ho viděl živého. Poslední dobou se probírám dávnými malými bločky, do nichž jsem si zapisoval záznamy cestou, takové cestovní deníčky. Je v nich často řeč o Magorovi, sem tam se objeví i jeho písmo. Nedávno jsem při tomto prohlížení opět na ně narazil. Něco – snad jako – blues, které Martin miloval: „Vem mě Bože k sobě blíž / hlava klesá níž a níž / chlastám celou noc / a celej den / ach Bože vem mě / z toho svinstva ven // Vem mě Bože k sobě blíž / hlava klesá níž a níž / sem jen starej černoch vždyť mě znáš / přece mě v tom svinstvu nenecháš.“ Už vzal. Nenechal. Už odešel služebník Ivan Martin. A na naše vlastní záda dosedlo další břemeno a je stále těžší.
Bezprostředně po onom našem seznámení na Bítově jsem napsal text „Osoba Magor“, z kterého si vám dovolím zacitovat samotný závěr:
„… Skutečná poesie je i theologicky správná. Její spolehlivost je však pro lidské oči někdy těžko postižitelná, prozkoumatelná a uchopitelná. … Poesie též je věčnou aproximací, pro básníka nevzdatelnou, stále se přibližující, stále ne u cíle. … – V tušeném blankytu kouzelný nápěv zvonky uvozují, s větrnou růžicí rotující po obloze. Myšlenky zanikají bez ozvěny, těla bez stínů, není už psychologie, není politiky, skutečnost rozlomena krvavou jizvou, která se nezacelí. Korouhev hoří modrým plamenem. Maria, Matko Karmelu, oroduj za nás!“
Z tohoto textu je patrno duchovní nastrojení, které jsme s Ivanem Martinem sdíleli. Nebylo příkře konfesijně definováno, odtažitě a mrtvě ohraničené. Bylo živoucí všednodenností a samozřejmostí. Otokara Březina říká, že skutečné přátelství vyžaduje společná přesvědčení, je jimi upevňováno a dennodenně zpřítomňováno. Jen tak je možná spolutvorba, společné dílo, které se přátelstvím umocňuje.
Závěrem zde nemohu nevzpomenout nádherných, inspirovaných slov dalšího přítele, básníka a husitského kněze Rostislava Valuška, která si zapsal bezprostředně po Martinově smrti:
† MAGOROVI / Napsal jsi mi do Okují: Rosťovi s láskou! / Vdech, výdech… / Ruach Elohím aur. / Kladivo v ruce / třímá Bůh, / který prý je láskou / a naše bytí kovadlinou. / Buch! / Šupina verše / z kovu duše žhavá / do nicoty padá… / Kam padá? / Do sbírky Vanitas vepsal jsi mi: Je to v nás! / Do Roku krysy: Už to nebude jako kdysi. / K smrti, že dolezeš sám, / třeba v nebezpečí pekel. / Mene tekel… / Omnes una manet nox… (všechny nás čeká stejná noc… Horatius) / Promiň, musím si utřít nos. / A odpusť snadný rým, / lépe to říci neumím: / Finis coronat opus. / Oremus!“
Tedy: Dílo je uskutečněno svým závěrem, svým koncem. Každé dílo je úplné, ať bylo skončeno ve třiceti nebo v 67mi letech. Nic k němu není potřeba dodat.
Jsem vděčen obyvatelům města Humpolce, že život a dílo svého básníka k jeho nedožitým sedmdesátinám ocenilo touto pěknou památeční plastikou. – Vám děkuji za pozornost.
J. E. F., Brno, Alfa Passage, 25. září 2014

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 23. 6. 2016, 18:39