Čtvrtek 30. června 2016

jakási změť snů, dívám se z okna nějaké vesnické dřevěnice, venku sníh, kolem projíždějí pomalu auta většinou opilých lidí, sjíždějí do závějí u cesty, smějí se, spoléhají na to, že dnes žádný policajt ven nevyleze, vylézají z aut chechtajíce se a spiklenecky se potácejí „domů“, jenom tichučko, jsem tím nějak zvláštně pohoršen, a vlastně ani nevím proč, najednou se ocitám v jakémsi přednáškovém sále, sedím na okraji pódia, proti dosti řídkému auditoriu, v jednu chvíli přichází, nikým nevnímán, muž v tmavém obleku a bílé košili, spěšně se ubírající ke svému místu, je to rektor university (jakoby Jiří Zlatuška?), vstávám a dívám se na ostatní kolem, ale vstává, nejistě, jen jeden postarší posluchač a rozpačitě se na mě dívá, chvíli stojíme, jen my dva, ostatní rektora ignorují, pak si oba zase nejistě sedáme na židli, sen končí, venku se pomalu začíná vynořovat denní světlo, – dovídám se včera, že český filmař František Daniel, který emigroval v roce 1968 do USA, v podstatě zachránil (mimo mnohé jiné) kariéru jistého Davida Lynche, který u něho studoval a měl být ze školy vyhozen kvůli svému zvláštnímu přístupu k výuce, přičemž se ho zastal právě F. D., komentuje to slovy, „neodešel jsem ze své vlasti proto, abych bránil někomu v tvůrčí svobodě“, nemýlím-li se, v obecném mediálním povědomí (aspoň z mého pohledu) po Františku Danielovi (kterému právě v Utahu zřizují institut, který ponese jeho jméno) neštěkne pes, zatímco u Davida Lynche (který pro mne jako filmař není důležitý, protože mé srdce je jinde) je to zcela jiné, přemýšlím nad všemi těmi universitami, a čím vlastně se má člověk živit, aby současně zůstal sám sebou, odstrašují mě spíš příklady takového Ginsberga třeba, který v jistých dobách prolézal přednáškovými sály v oblečku a dával lekce ze svého vidění života, je mi rozhodně bližší jeho obraz z knížky Jiřího Muchy, kde sestupuje s přítelkyní do útrob jakéhosi pochybného klubu v New Yorku, „všichni dlouhé vlasy, a vlasy ještě delší a špinavější (to je Allen Ginsberg)“… jednoho z těchto akademiků jsem viděl před časem v Brně u řeky, na pedagogické (či jaké?) fakultě, v přednáškovém sále, uveden byl americký básník, esejista a ekolog Gary Snyder, rovněž v oblečku, velmi zachovalý, distingovaný, sympatický, uvedl ho tehdejší zdejší rektor Jiří Z., rovněž sympaticky a neformálně, Snyder četl ze svých textů, trochu unaveně (ta léta už jsou přece jenom znát), pak ještě na nějakou tu otázku z auditoria odpověděl, ostatní už mi splývá v mlze paměti, někdy po té byl Milan Kozelka v Americe a přivezl mi odtud (kromě několika antikvárních knih Jacka Kerouaca a několika originálních fotografií z pro mne památných míst) taky velkou xeroxovanou barevnou fotografii Garyho Snydera, sedícího kdesi v divočině na vysoké skále nad údolím, dole vpravo originálně podepsanou, nedlouho po té, s radostí, že to mohu udělat, jsem tu fotografii daroval jednomu příteli – mladému ostravskému fotografovi, u něhož jsem před časem pobýval a snažil se – zcela neúspěšně – začít své „kerouacovské psaní“, protože „na místě činu“ (aspoň pro mne) to nejspíš bude nejsnažší, ale nebylo, naopak bylo to nemožné, nad ránem mě vždycky bolelo břicho, pak jsem vstal a psal o něčem úplně jiném, nedlouho potom jsem nastoupil svá nemocniční putování (která už vzácný přítel a podivuhodný člověk Milan Kozelka má za sebou) –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 30. 6. 2016, 04:55

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 
 
 
 

Nejbližší akce