Čtvrtek 23. června 2016

nikdy jsem se nestaral o svoji „literární kariéru“, tímto problémem jsem se nikdy nemusel trápit, bylo to jasné, už od podzimu 1968 jsem měl jasno, což ještě během roku 1969 dospělo do uklidňující definitivy, z vlasti okupované cizími vojsky pro mě už jednoduše nebude úniku, jakož mi nadále bude určena role „zůstat zde“ a dělat to, co mi temperament a svědomí dovolí, ale zde a ne-jinde, klid a mír v duši, mikrosvět, který jen někdy v roce 69 byl narušen zásilkou-přihláškou ze Svazu československých spisovatelů, „mladý příteli, známe Tvé dílo…“, dodnes nevím, kdo za tím tehdy mohl stát, podepsán byl (kdo si dnes vzpomene?) Donát Šajner, myslím, že jsem ten papír kdesi teatrálně roztrhal, ale už si detailně nevzpomínám, bylo vše tehdy tak zřetelné, jasné, a v mém mikrosvětě nebyly pochybnosti, v roce 1965 mi byl šestnáct, a do r. 69 jsem prožil nejspíš nejkrásnější léta svého života, jak jinak, když je vám šestnáct, osmnáct, dvacet? časopisy jako Tvář, Host do domu, Orientace či Světová literatura nám ozářily cestu na naše případné spisování nezpochybnitelně, k tomu Stará Říše, potemnělé antikvariáty, jsem nesmírně vděčen za tu krásnou dobu, kterou mám v srdci uchovánu dodnes, dodnes mě sílí a obveseluje, ten „mikrokosmos“, dodnes platný, s přáteli na celý život (u velké části ten jejich na této straně světa již skončil), když jsem poprvé navštívil Josefa Šafaříka, bylo mu tolik let jako mně předloni, připravili jsme tehdy s přáteli Sborník k 65tinám J. Š., a moc jsem toho tehdy „na skladě“ neměl, od té doby jsem několik knížek vydal, ale jen jakoby mimochodem, „shodou okolností“, řeklo by se, ale mohu říct, že nejvíc mi udělaly radost ty dvě poslední, které vyšly „samizdatovou aktivitou“, bez ISBN ovšem, nepočmárané čárovými kódy a jinými obchodními čáry, čistě jen jako pěkný artefakt, vydaný obětavostí mladých lidí, před slovem „básník“ se ošíváme, nechceme je vůbec vyslovovat nahlas, texty nenapsané z vnitřní nutnosti a tíhou osobního osudu, nepsané jako to původní, prvopočáteční, jako by nikdy předtím žádná báseň, žádný podobný text neexistoval, jsou stejně zbytečné, můžeme zůstat klidni, a potom se taky můžeme cítit jako skuteční světoběžníci, je moc hezké, že jsem do zdejšího „dolečovacího“ zařízení dostal zatím tři pohlednice, jednu z Německa, druhou z New Yorku a včera mi přišla poslední – z Austrálie, co si mohu více přát? –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 23. 6. 2016, 13:33